Blog

Den osmnáctý aneb vy jste ty dva češi, co cvičí dvakrát denně jógu?

Ráno bylo pomalé. Vzbudil mě chvíli před šestou déšť, který, když jsem si vyndala Kindla, že si konečně něco přečtu, přestal. Nedalo se nic dělat a pomalu jsem vstávala, ostatní co spali na horním tábořišti už odcházeli, když jsem stavěla na kávu. Chtěli jsme nejdřív vysušit stan, tak ráno bylo klasicy beze spěchu. Rozhodovali jsme se co dál. Najednou z ničeho nic, když jsme chtěli využít slabého signálu nám přestala jít aplikace Guthook, kterou používáme a je v ní spousta užitečných komentářů i ohledně míst, kde přespat nebo kde v civilizace nakoupit. Teď se však nezobrazovali žádné komentáře, a to ani po reinstalaci aplikace. Včera jsme totiž přemýšleli, jak původně hlášený deštivý den strávit a zda při nepřízni počasí nezajet na půl dne do Palm Springs, kde určitě lépe nakoupíme a bude i jednodušší si třeba odpočinout. Ráno po malé přeháňce však nebylo po dešti ani památky a tak nějak návštěva města pozbyla větší smysl.

I já po ujití prvních pár kroků ze stanu jsem cítila, že kotníky sice bolí, ale ne zas tak, abych kvůli tomu musela jet do města. Navíc nečekané zmizení doporučení v aplikaci jsem brala jako znamení. Nikam jezdit nemáme, ale jen si nakoupíme v nejbližším Cabazonu, kde si s trochou štěstí dáme i něco k jídlu. Jack, který včera také dorazil však pořád toužil jet odpočívat a stejně tak němci, kteří, aby nás dohnali vstávali již ve 4:30 a v pět vyráželi. Když jsem viděla Klaudii, nejsem si jistá, jak dlouho toto tempo vydrží.

Vyrážíme jako poslední, ale zase se suchým stanem. K silnici to máme nějakých osm mil. Bylo to asi nejdelších osm mil v mém životě. Po cestě se zvládneme nasnídat, přeprat pár věcí v lehce nazelenalé vodě, kterou pak pro jistotu přefiltrujeme i na pití a já zavolám na REI zákaznickou linku a vyřeším svůj problém s botami, které se mi po dvou týdnech začaly rozpadat. Nový pár odmítám, protože si nejsem jistá, že bych za dva týdny neřešila podobný problém a tak se domlouváme, že je z dalšího nejbližšího města pošlu zpět a vrátí mi peníze. Odpoledne objednávám nový pár jiné značky, té které jsem se od začátku vyhýbala. Strávila jsem zkoušením bot několik hodin a oba páry, co jsem měla nebyly dobré. Třeba, když si boty koupím na blind, budou konečně sedět a když ne bude ještě o zábavu postaráno. Jen doufám, že v těch stávajících zbývajících šedesát mil dojdu.

Dole u silnice stojí němci a Jack, protože je tam naše další trail magic. Milá paní v růžovém tričku se stylovým nápisem California jela při sobotě navštívit maminku a řekla si, že udělá pár hikerům radost a bude v parnu u silnice čtyři hodiny rozdávat limonádu, ovoce a sladkosti. Moc ráda bych něco podobného udělala i u nás, ale nejsem si jistá, jak by se na mě v Modřanech u cyklostezky tvářili, kdybych si tam o víkendu stoupla s dekou a rozdávala pamlsky. Přijde mi to jako dost zábavná představa.

Vysvětlíme našim kamarádům své nové plány a oni odjíždějí do Palm Springs sami. Myslím, že se stejně ještě potkáme, ale tak nějak cítím, že do města jet ani jeden nechceme a že je čas se na chvíli rozejít. Nemyslím tím sebe a Jirku, ale nás a zbytek naší téměř dvoutýdenní skupiny. Marcel nemá rád, když je někdo před ním, tak je dost možné, že nás ještě předhoní:) Když dojdeme pod most, odkud se dá stopovat do Cabazon nebo spíš zavolat si Uber, setkáváme se s další dvojicí čechů. Několikrát jsme kolem sebe proběhli, ale ještě nikdy jsme se v klidu nepotkali. Když jsme se představili, jeden z nich říká Jirkovi “to jste vy ty dva češi co tady dvakrát denně cvičí jógu”??? Naše pověst nás asi předchází a za jogíny asi budeme i tady. Nepřijela jsem se nějak zdokonalovat svou fyzickou praxi, na to myslím bude dost času v Indii na podzim, ale upřímně cvičení je to jediné, co mi (nám) tu pomáha zůstat aspoň trochu mobilní bez toho, aby nás něco nějak významně bolelo. Necvičili jsme asi dvakrát, protože jsme to nestihli a druhý den to bylo hrozně znát, jak tělo je najednou ztuhlé. Takže tu budu s radostí za jogína:)

Do Cabazonu, tedy spíš na parkoviště s benzinkou, Starbucks, pár fast-foody a jedním obchodem jsme dorazili až kolem druhé. Z výběru burger, taco a čína zvítězilo poslední jmenované a rýže, kterou jsme už dlouho neměli 🙂 Pak jsme nakoupili v obchodě s pochutinami a na benzínce (příštích pár dní bude trochu improvizace) a ve Starbucks si dali kávu bez příchuti písku, při které jsem dodělala nejnutnější pracovní povinnosti. Než jsme se nadáli bylo pět hodin a ani jednomu se nechtělo stopovat, protože parkoviště bylo plné divných lidí. Bereme tedy znova Uber a za deště svištíme zpět na trek. Veze nás kluk z Chorvatska, který se sem přiženil a o treku, který má deset mil za barákem nemá ani ponětí. Myslím, že náš výlet moc nepochopil.

Jdeme už jen tři míle a nocujeme kousek od treku sami v bývalém korytu řeky. Dneska zvládneme i to cvičení a doufáme, že ačkoliv jsme kousek od větrných elektráren, vítr dneska bude milosrdný.

Napsat komentář