Blog

Den osmdesatý třetí aneb K.O.M.A.R.I. a ledová sprcha

Ráno vstaneme v rozumném lidském rozmezí, pro jistotu si hned uděláme vločky a vyrazíme vstříc posledním dvanácti mílím. Poslední úsek před civilizací je vždy nejzrádnější, protože člověk už tam skoro je a každá míle vydá za tři. Je příjemně teplo, což probudilo našeho zdejšího největšího nepřitele, proti kterému je i medvěd vítaný společník. Komáři. Mysleli jsme si, že už jsme jejich útoky zažili. Inu, vůbec jsme neměli ponětí, čeho jsou schopní. Naivně jsme si asi po dvou hodinách chůze mysleli, že si dáme krátkou přestávku na tyčinku. Zastavili jsme, sundali batohy a během půlminuty byli všude. Krvelačné bestie bezostyšně prokousnou i tři vrstvy oblečení, jejich bodnutí bolí a hlavně potom hrozně svědí. Nejhorší je, že jsou takřka nesmrtelní, takže i po plácnutí mnohdy odletí lehce pochroumaní pryč. Chuť na tyčinku mne rychle přejde a stříkám se repelentem, který při jejich přesile má jen částečný účinek.

Dochází mi trpělivost a říkám Jirkovi, že jdu napřed. Měl totiž víc odvahy než já a rozhodl se jít si vykopat jamku. Já doufám, že to vydržím další dvě hodiny do White passu, protože se nechci nechat sežrat. Že to bylo dobré rozhodnutí mi potvrdí pokousaný Jirka když mě doběhne. Já se loudám, aby mne v klidu došel a komáři mne žerou i za chůze. Asi budu muset začít běhat. Začínám chápat pojem “Oregonská výzva”, tedy přeběhnutí Oregonu za dva týdny. Je tam relativně rovina a maximum komarů. Možná to bude první výzva, které se tady zkusíme zúčastnit.

Do White passu docházíme lehce po poledni. Už je tu několik hikerů a všichni mají vybalené věci z batohů na parkovišti na zemi v okolí benzínové pumpy. Nikdo se nad tím ani nepozastaví. Možná zkusím vybalit batoh na Rudné a uvidím co se stane. Přidáme se k nim a sušíme klasicky navlhlé spacáky a okamžitě jdeme celý zbytek našeho majetku do pračky, které zde také je. Platím pět dolarů, což mi zajistí půl hodinové okno, během kterého mohu dojít do sprchy. Zní to možná jako výhodná nabídka, ale při zjištění, že sprcha je deset minut chůze od benzínky už to tak výhodné není. Přesto celí natěšení vyrážíme ze sebe udělat opět lidi. Před budovou zjistím, že má skromná kosmetická taštička čítající žiletku a pinzetu zůstala v batohu na parkovišti. Pokorně se otáčím a jdu zpět. Asi se potřebuju ješte trochu projít. Když se vratím tečou sprchy obě a mezi nimi chodí Jirka v trenkách se zoufalým výrazem.

“Neteče teplá” informuje mě.

“Hm, to je blbý” kontruji s účastí.

“Co budeš dělat” ptá se dál.

“Nevím, tak se umyju ve studený” odvětím šahaje pod sprchu, abych zjistila, že “studená” je poněkud velkorysé označení naprosto ledové vody.

“To snad nemyslíš vážně” vypadne z šokovaného Jirky, který zřejmě čekal mou emotivní reakci a pár jadrných slov. Překvapuji sama sebe tím, že mne vlastně tato skutečnost vůbec nerozhodí. Jirka se ještě jde zpět zeptat na pumpu, kde mu paní mile odvětí, že je sprcha asi rozbitá a opravář jí to nebere. Nemáme čas čekat až se uráčí a tak si zvládnu dokonce pod ledovou vodou i umýt hlavu se šamponem a kondicionérem, který zde někdo nechal. Dřív by pro mě takový výkon byl nepředstavitelný, ale tři měsíce v lese udělají své. Jirka je mým nečekaným klidem konsternován po zbytek odpoledne, což mi připadá hrozně vtipné. Alespoň jsem ho schoná stále ještě překvapit.

Vykoupaní a probraní do morku kostí jdeme vstříc nejméně oblíbené časti programu, kterou je úřadování na signálu. Potřebujeme objednat jídlo a dalších pár věcí, jako třeba ponožky. Já musím dohrát blgy za poslední týden, což mi zabere přes dvě hodiny. Psát texty oproti jejich nahrávání není problém žádný. Dostat článek na blog je však utrpení, při kterém mizí i ten sebevětší klid, protože aplikace nespolupracuje se mnou ale proti mně. White pass se jídlem moc nevytáhl a tak poobědvám banán, kávu a tyčinku, která přišla v balíčku. Alespoň jsem se nepřejedla.

Místo v plánované čtyři odpoledne vyrážíme v šest, kdy už všichni staví stany za pumpou. Pře námi je pět mil do kopce a my z nich chceme ukrojit alespoň část. Když po osmé stavíme stan téměř na vrcholu překvapíme sami sebe. Já si stihnu i chvíli zacvičit a před desátou je večerka. Ta se však protáhne a díky větru a dešti se ani jeden moc nevyspíme. Zítra má pršet tak uvidíme co si pro nás Washington ještě připravil.

Napsat komentář