Blog

Den osmdesátý šestý aneb teplotní šok a uhoněné míle

V noci se přes to, že jsem plně oblečená vzbudím zimu a propnu polospícímu Jirkovi spacáky. Konečně se přestanu klepat a znovu usnu. Ráno podle toho vypadá. Mám pocit, že mi někdo zlámal všechny kosti a Jirka na tom není o moc lépe. Vím, že se poslední měsíc pravidelně opakuji, ale je hrozná zima. Nechápu to, nejsme ani tak vysoko, ale zřejmě po propršených dvou dnech přišla studená fronta. Snídáme kvůli komárům ve stanu a brzy vyrážíme.

Celé dopoledne jdu v kulichu i bundě, až se najednou před polednem oteplí. Slovo najednou v tomto případě znamená, že během chvíle se zvýší teplota o dvacet stupňů, takže zmrznutí plynně přechází v upečení. Dnes není čas na rozjímaní v přírodě, jdeme neustále lesem, kde každé zastavení je odměněno deseti komářími kousanci, a tak si krátím čas poslechem audioknihy Petra Stančíka “Mlýn na mumie”. Vřele doporučuji.

Obědváme u malého jezírka přímo na trailu, kde již sedí pár hikerů. Nadšeni teplem, stínem a koupáním nohou si pauzu protáhneme a ve tři vyrážíme. Kdyby Jirka měl po našem návratu nouzi o práci, mohl by se slušně živit jako Sybilla. Narozdíl ode mě jsou jeho časové a prostorové odhady naprosto akurátní, což mě trochu štve. Já jsem zbytečně velký optimista a navíc, když se dobře bavím, rozuměj sedím a koukám, čas utíká mnohem rychleji. Potom, co v šest večer zjistím, že do plánované destinace je to minimálně deset mil, mám stále dost času a začínám se kochat vším okolo sebe. To je přesně ten moment, kdy ztrácí nervy Jirka. Pozitivní je, že se nemáme šanci nudit a zatím jsme se stále nezabili.

Před námi je více než šest mil do táhlého kopce a pak až do Trout lake víceméně klesání. Chtěli jsme do města dorazit už dnes večer, ale to by znamenalo ujít více než třicet dva mil s tím, že by obchod, kde na nás čeká balík, byl stejně zavřený. Zkusíme tedy ujít co to půjde a zbytek doběhnout brzy ráno, abychom stihli svoz z trailu v půl deváté. Po několika mílích vidíme před sebou známou tvář. Ne z osobního setkání, ale díky “těm internetům” vím, že na trailu je další češka Katka, která jde momentálně proti nám. Zapovídáme se dobře přes půl hodiny a já jen lituji, že jsme se nestihli ve městě, protože tady nemáme čas a již tradičně nás okusují komáři. Nevadí, snad bude ještě někdy příležitost potkat se.

Po cestě každou chvíli u trailu sedí krásný hříbek a já musím uznat, že mě pěkně svědí ruce. Smaženici v Jetboilu bohužel nezvládnu a tak se jimi jen kochám a občas si některý vyfotím. I přes pokročilou hodinu míle hezky ubíhají. Už to vypadá, že bychom před setměním plánovaných šestadvacet stihli, ale když vylezeme na poslední kopec, rozprostře se před námi nádhera, která nám vyrazí dech. Neskutečný výhled, kterému z pravé strany vévodí majestátní čtyřtisícovka Mt. Rainier, zleva o něco nižší Mt. Jefferson a mezi nimi kaskádové hory nad nimiž právě zapadá slunce. Za námi ční monumentální Mt. Adams, kolem kterého jsme dnes celý den šli.

Jako náhodou je zde jedno rovné místo, na kterém by určitě šel postavit stan a není překvapením, že boj míle vs. spontaneita vyhrál druhý jmenovaný. Vaříme čaj a kocháme se po měsíci prvním výhledem, který je úžasný a dojemný zároveň. Přesně v tu chvíli mi dojde, že Washington za to stál a přesně tohle je ten moment, proč tři týdny jdeme v dešti.

Bohužel jsem po západu slunce udělala jednu obrovskou chybu. Když Jirka jedl, jen tak ze zvědavosti jsem vyzkoušela, zda tu není signál. Byl a já jsem se jednou zprávou, která mi přišla, nechala totálně rozhodit. Od mala nesnáším jedinou věc. Lež. Dovedu se vypořádat se vším, vše pochopit a odpustit, ale nemohu vystát, když mi někdo lže a navíc opakovaně poté, co jsem jim znovu uvěřila. Celý večer měl tak pachuť této události, kdy jsem nevěděla, zda víc lituji lži nebo zkaženého večera, což jsem si však udělala sama. Beru to jako velké poučení. Do krásného okamžiku telefon nepatří a lháři mají svůj svět. Ulhaný a zmanipulovaný, kterého však já nemusím být součastí.

Napsat komentář