Blog

Den osmdesátý sedmý aneb Trout lake

Dnešní budík byl nemilosrdně nastavený na půl pátou. Musíme doběhnout včerejší odkrojené tři míle, abychom stihli svoz do města v půl deváté. Spala jsem necelých pět hodin. Nejprve mi nedala spát včerejší eskapáda se zprávou z domova a potom zima. Nevím, co bylo horší. V půl páté mám pocit, že tu místo mě leží někdo jiný. Studený a polomrtvý. Pomalu to rozhýbávám, ale při prvním pohledu ze stanu spatřím, jak se venku rozednívá. Rychle sbalím batoh a jdu se rozloučit s horami. Zopakuji včerejší chybu, když vytáhnu telefon a volám domů. Trochu se mineme realitou i slovy a já si opět slíbím, že v momentech, kdy příroda mluví to nebudu s nikým jiným sdílet, zvlášť ne s někým, kdo je na úplně jiné vlně. veškeré komunikační prostředky zůstanou vypnuté stejně jako moje očekávání toho, že se jednou třeba něco změní. Alespoň malinko. Dostala jsem svojí lekci, protože očividně hlavou do zdi musím tlouct zas a znova. Doufám, že mé vyslovené přání dostat rozum konečně padne na úrodnou půdu.

Opětovně rozhozená skoro utíkám. Při jednom kroku zavadím botou o větev a mé už dost zašité a rozbité boty si ještě víc roztrhnu. Musí ujít ještě osmdesát pět mil a tak je program dnešního odpoledne rozhodnutý. Budeme si hrát na ševce, protože celý malíček kouká ven a v sandálech jít nechci. Před půl devátou dojdeme k silnici a máme skoro “nine by eight”, tedy devět mil před osmou. Rekord, který se moc často asi opakovat nebude. U silnice potkáváme pána v kiltu. Alla, odhaem sedmdesátiletého právníka z Kanady, jsme potkali v poušti kde jsme společně pár nocí kempovali. Sierru také přeskočil a poté, co dojde k hranicím s Kanadou se tam bude vracet. Než si stihneme sdělit zážitky z uplynulé cesty, přijede místní shuttle, který v sezóně vozí hikery do Trout lake. Ač bychom se vešli dovnitř, přemlouvám pana řidiče, že pojedu “na korbě”. Jezdit na korbě pick-upu je moje úchylka, které pán úplně nerozumí a trochu se mi směje. Já však celá nadšená sedám mezi batohy společně s Jirkou, který se mnou drží basu. Prvních pět minut si to užívám a kochám se, ale pak pán zrychlí a než ujedeme třináct mil do městečka, je ze mě rampouch. Mojí zálibu zima nijak nenarušila a já vysvětluji, že v Praze moc pick-upů nemáme a i kdyby, nikdo mě na něm nesveze. Pán alespoň bude moci vyprávět o jedné praštěné češce, která se zimě navzdory touží vozit na korbě.

Trout lake je malá osada s přátelskou atmosférou. V obchodě na nás čeká balík s jídlem, který jsme si sem objednali a když zjistíme, že pokoj na noc stojí třicet dolarů včetně sprchy a vyprání prádla, bereme všemi deseti. Některé nabídky se prostě neodmítají a my alespoň máme vyřešené dilema, zda jet zpět na trail večer nebo zítra ráno. Po dvou nocích v mrazu rádi trochu roztajeme a v rámci možností ze sebe opět uděláme lidi. Počasí se má dle předpovědi zlepšit, ale podezírám washingtonské rosničky, že drží basu s těmi českými. Většinou totiž neví, co mluví.

Pokoj bude připravený až za dvě hodiny a tak jdeme na kávu a Jirka na druhou a třetí snídani. Dostáváme doporučení, že dnes se v místním komunitním centru vzdáleném deset metrů od obchodu koná trh. Vše je tu vzdálené deset metrů a tak zjistíme, že mají čerstvě napečené koláčky, které Jirka okamžitě ochutnává. V poledne budou servírovat taco a burrito, tak se musíme vrátit. V kavárně, která je součástí čerpací stanice a ze které lze stylově dojít přímo do autodílny se marně pokouším nahrát blogy za uplynulý týden. Wi-fi nefunguje a data jsou extrémně slabá. Hodinu se rozčiluji a pak usoudím, že techniku vůlí asi nepřemůžu. To je vůbec nejhorší. Signál. Není nikde a já jsem zvědavá, jak objednáme další balík s jídlem do příští zastávky. Vše co by doma trvalo pět minut tady díky neexistenci připojení trvá několik hodin.

Ještě než se ubytujeme jdeme zpět do komunitního centra na oběd. To ještě netušíme, co nás čeká za legraci. Taco a burrito připravuje několik mexikánců. To už samo o sobě napovídá, že místo fast-foodu bude dnes k obědu “very slow food”. Poctivě vystojíme dvacetiminutovou frontu sestávající se ze čtyř lidí před námi a u okénk asi objednáme. Po dalších dvacetiminutách čekání, aniž by jediné jídlo opustilo kuchyni začnu být lehce nervózní. Potřebovali bychom zařídit spoustu věcí a ne stát u hladového okna. Jdu se tedy zeptat jedné z pěti paní, které v kuchyni dělají bůhvíco, jen ne vaří. Došla rýže, tedy základní surovina našich objednávek a buď nám vrátí peníze, což po třech snídaních hlady mžourající Jirka odmítl nebo máme přijít zpátky zhruba za patnáct minut.

Paráda. Jdeme se ubytovat s tím, že jsme za chvíli zpátky. Okamžitě jdu do sprchy a po dvou týdnech abstinence je teplá voda nepopsatelná. Ani tři měsíce na trailu ve mě nevymazaly touhu se mýt. Jirka mne už popohání, ale já tak nějak tuším, že v mexikánštině znamená patnáct minut něco zcela jiného, než v naší řeči. Vrátíme se zpět a vyslechneme si novou informaci, že rýže bude potřebovat ještě patnáct minut nebo nám mohou vrátit peníze. Je jasné, že Jirka nikam rozhodně nejde a tak se usadíme u jednoho z uvolněných stolů a čekáme. Zkrátím to. Za další půl hodiny to nevydržím a jdu se lehce aktivněji zeptat do naprosto zmatené kuchyně “co teda”. Výsledkem mého dotazování je to, že nám za dalších deset minut přistane na stole jídlo s omluvou a vrácenými penězmi. Než se naše zašantročená objednávka stihla uvařit, došlo i guacamole, místo kterého leží na talíři rozkrojené avokádo. Paní se dušuje, že tohle se jim ještě NIKDY, ale opravdu NIKDY nestalo, aby tady bylo tolik lidí. Rozuměj asi třicet celkem. To už se směju, poděkujeme a závěrem dáme část vrácených peněz do sklenice na dýška. Tomu se říká “zážitková gastronomie”.

Následuje mnou nejméně oblíbená část programu, kterou je objednávání jídla na další zastávky. Jednak se nechceme v Oregonu moc zdržovat ve městech a druhak s mými jídelními omezeními je nákup jídla v miniobchodem trochu složitý. Posledních několik měsíců mi ukázalo, že není čas na hrdinství a o půstu toho moc neujdu, ale nákup na amazonu mne dost ničí. Druhou objednávku dokončuje Jirka a já se nechám překvapit, co v balíčku bude. Je to skoro jako o Vánocích, kdy jedinou nevýhodou je to, že tyčinky už nemůžu ani vidět, což mne přejde před třetím kopcem, kdy je mi úplně jedno, co do pusy strkám, hlavně, že je to k jídlu a není tam lepek.

Navečer si jdeme zacvičit na hřiště ke škole, protože na zahradě už je plno hikerů a moc se mi nechce stát na hlavě před publikem. Je to jenom míli daleko a za to s výhledem na Mt. Adams. Po klasické dávce ztuhlé bolesti se rozhýbáme a zpátky se jde podstatně lépe. V deset večer nám starší, lehce podroušený pán vleze do koupelny s tím, že si to spletl a začne dávat prádlo do pračky před koupelnou. K jeho nelibosti mu vysvětlím, že v teď určitě prát nebude, protože pračka je přesně papírovou zeď vzdálená od naší postele. Nejprve předstírá jazykovou bariéru, ale pak prádlo vyndá a trochu rozladěný odejde. Pro jistotu zamkneme vstupní dveře a než stihnu dohrát fotky a dodělat další z úkolů je půlnoc. Pár hodin spánku a hurá zpátky do lesa.

Napsat komentář