Blog

Den osmdesátý první aneb “ty vole medvěd počtvrté”

Ráno v šest otevírám oči a pro jistotu hned vstávám. Hrozně mne bolí celá pánev a kyčle od ležení na tvrdé podložce. Ta naše pěnová se dost slehla, což se nelíbí mým kostem a tak i já odpůrce šustivé, drahé nafukovačky bych ji teď vzala na milost. Mám co jsem chtěla. Cvičím stejně na tyveku, protože je většinou všude plno prachu a jako bonus mám otlačenou pánev, které poslední hřebíček do rakve zasadím nasazením batohu. V klidu snídáme a vyrážíme.

Celé dopoledne jdeme přes lesy zasažené více či méně požárem a je to smutný pohled. Místy kvetou fialové květiny, které jsou sice krásné, ale dusí mě a tak si vracím do pouště a natahuji si šatek přes obličej. Obědváme vločky v poledne u vody, kde je krásně, zeleno, teplo a slunce, takže moje morálka vyskotačit vstříc dalším dvaceti mílím dosti pokulhává. Jirka však nekompromisně začne balit svůj batoh a tak se také musím hnout. Druhá část programu je totiž ta, že Jirka stojí s velmi výmluvným pohledem a nasazeným batohem na cestě a já sedím bez bot s vybaleným batohem a kochám se. Tomu bych se dnes ráda vyvarovala.

Nakonec se dá zlákat ke krátkému odpočinku, který ho lehce rozladí, protože teď se jemu nechce jít dál. Příjemně odpočinutí pokračujeme dnes do mírnějších kopců. Slunce svítí, je příjemné teplo a celý výlet zní skoro idylicky. Najednou se Jirka, který teď jde první zastaví a vypadne z něj nám už tak dobře známé “ty vole medvěd.” Je to tak necelých padesát metrů od nás si po trailu vykračuje pěkný velký hnědý medvěd a jakmile nás spatří, začne si to vykračovat přímo k nám. Jirka ho začne fotit, abychom alespoň jednou měli dokumentaci. Bušíme hůlkami, což medvěda nijak neznepokojuje. Křičíme a pískáme na píšťalky, které jsou součástí zapínání batohu. Medvěd se zastaví a já nevím, zda se mám smát nebo brečet. Já vím, že mě nesežere a o tyčinky, kterých mám tentokrát víc než dvě na den se s ním ráda podělím. Přijde mi hodně vtipné, že kluk se kterým se potkáváme od začatku trailu se zrovna převčírem ohromně divil, proč věšíme jídlo. Medvěda nikdy neviděl a přece tu žádní nejsou. Tohle je náš čtvrtý. Asi nakonec opravdu budu muset být “bear magnet.”

Poté, co si skoro vykřičím plíce zvuky, které i mne samotnou překvapily a nemusel by se za ně stydět ani Pepa Vojtek v dobách své největší slávy, se medvěd líně otočí a odhopká kamsi vzhůru. Nemáme nervy čekat a tak prostě jdeme dál a doufáme, že jen neběžel říct i zbytku rodiny, že jsou tu dva blbci s batohem, kteří úplně nesmyslně řvou v lese a jistě mají na zádech plno dobrot. Naštěstí se jen asi šel natáhnout po obědě jako každý rozumný tvor a já po této příhodě nemám chuť udělat nic jiného. Ale nemůžu. Máme ještě spoustu mil a mně to jednoduše přestalo šlapat.

V kopci si dáme tyčinku a já upřímně musím říct, že mě opravdu nebaví pořád jíst. Tady to nejde mým oblíbeným stylem “jedny vločky a dobrý” a tak se nedá nic dělat. Při sestupu k jezeru se mi udělá lépe a už se celé historce opět směju. Věčeříme jako správní cikáni na parkovišti u silnice, kterou PCT křižuje a kde jsou záchody, luxus pro nás nevídaný.

Poslední tří míle jsou za odměnu. Široký trail uzůsobený výletníkům nás zavede k jednomu z jezer, kde jedinou vadou na kráse jsou všudypřítomní komáři. Není jich všk invaze a máme docela účinný repelent. Koupeme se a já si opět dobře zacvičím. Jirka si při tom dá druhou večeři a nadšeně mne pozoruje. Jģová praxe je totiž přenosná a tak stačí, kyž cvičí jeden a Jirka se prý obětuje a tuto radost mi přenechá.

Večer patří ještě jednomu velkému překvapení. Už druhý den chodím s tím, že bych si opravdu, ale opravdu dala ty lentilky, které jsme přece ve Snoqualmie passu kupovali. Jirka mne vždy utřel s tím, že to je sice pravda, ale že máme poslední, protože jsem je snědla. Bylo mi to divné, ale nehádala jsem se, protože už se nehádám prakticky o ničem, neboť to nemá cenu. Jaké bylo moje překvapení, když jsem vyndala jídlo z vaku a tam, schované pod Jirky batohem byly ne dva, ale tři balíčky lentilek. Prý o tom nevěděl. Není nic lepšího než celý týden jíst rýži a dojít k dalšímu zásobovaní se čtyřmi balíčky bonbonů…Nemusím asi dodávat, že jeden padnul ještě večer na oslavu.

Ráno máme v plánu vstát a jít, jako každý den.

Napsat komentář