Blog

Den osmdesátý pátý aneb vyhodit vše nepotřebné a zlomená hůlka

V noci ani jeden z nás moc nespal. Vichřice a poryvy dešťě nás střídavě budili a já poprvé na trailu měla strach, že nám odletí stan a my s ním. Ráno je stále hnusně, zima a mlha, ale alespoň už neprší a tak po osmé vyrážíme dál s tím, že to nějak zvládneme. Ještě před odchodem se zbavím jedné z posledních nepotřebných věcí, kterou s sebou táhnu. Mé náušnice do pupíku. Zní to jako hloupost, ale nechala jsem si jí dát v šestnácti letech, když jsem na rok odjela do Norska a mám k ní značně nostalgický vztah. Tady mi však dost překáží, protože propíchlý pupík a bederní pás se moc nekamarádí. Zapnu-li ho pod pupíkem, záda mne bolí ještě vći než normálně. Je-li pás tam kde má být tedy přes pupík hrozí, že upadne celý i s náušnicí. Poslední měsíc to dopadlo tak, že přes den se náušnice nesla v batohu a já si ji na noc nandavala. Samozřejmě to bylo každý druhý či třetí den, protoźe po pětadvacetimílích člověk zapomene i jak se jmenuje a tak když jsem po několikáté ráno z pupíku místo piercingu vyndavala i strup došlo mi, že tudy asi ne. Se smíšenými pocity jsem jí hodila ze skály dolů a Jirka si alespoň něco přál. Já taky. Abych na této cestě našla tolik potřebný rozum, což se v příštích dnech ukázalo jako velmi praktické přání.

Hřeben nakonec nebyl tak hrozný a i já ho prošla bez ztráty kytičky. Tři dlouhé sněhové traverzy jdeme v pohodě bez nesmeků a jediné co mě hodně mrzí je, že díky mlze a mrakům nemáme přiležitost v údajně nejhezčí časti Washingtonu nic vidět.

Při pauze na tyčinku dost promrznu a rozehřát se mi trvá další tři hodiny, než zastavíme u potůčku stékajícím z kopce na oběd. Tam nastane hřeb dnešního dne. Příčítám to únavě z promrznutí a nevyspání, protože když jsem šla pro nůžky do batohu, zakopla jsem o kámen, zavrávorala a šlápla si na trekovou hůl, která byla vedle batohu položená. Zlomila se přesně pod svým zacvakávacím upevněním. Nevím, zda brečet nebo si nadávat, tak volím druhou varinatu. Taková zbytečnost. Hůlku se naštěstí Jikovi podaří leukoplastí slepit tak, že s ní mohu jít, ale stejně…Koupila jsem si je nedávno a navíc to jsou svatební hole. Achjo…

Zbytek odpoledne se nese v poněkud ponurém duchu způsobeném jednak poničením výbavy a také tím, že ani Jirka dnes nemá moc náladu. Opět se si podesáté ve Washingtonu utvrdíme v tom, že kilometry jsou opravdu tím nejmenším problémem. Počasí a zima člověka neskutečne vyčerpá, takže ani kondice a dobrá nálada ho nezachrání. Washington naprosto dostál svému jménu a jak se mezi hikery říká – WASHington umyje dočista do čista i ten největší bordel. Jestěže máme před sebou posledních stopadesát mil.

Zbytek cesty není těžký jen je zima. Večeři vaříme několik mil před stanováním a zpětně děkujeme za ten nápad. Při stavění stanu máme oba moskytiéru a já už dlouho necvičila se síťkou na hlavě. Stoj na hlavě očividně komáry odpuzuje, takže hlavně jemu je věnována večerní praxe. Spát jdeme úplně vyřízení v půl desáté a já mám po dlouhé době na sobě i péřovku.

Napsat komentář