Blog

Den osmdesátý osmý aneb lepší zapomenuté triko než hlava

V půl sedmé mě vzbudí zvuk pračky. Včera zapuzení hikeři se ještě před otevírací dobou záhadně dostali dovnitř a nacpali svůj majetek do pračky. Vstávám a uklidnůji se, že alespoň toho hodně stihneme. Jirka opraví mojí zlomenou hůlku, já dopíšu resty a zařídíme materiál na opravu stanu, do kteráho nám teče. Snad se s poslaným silikonem stihneme potkat v Cascade locks.

V jedenáct jsme nastoupení před obchodem a odjíždíme zpět na trail. V půlce cesty ve mě hrkne. Vybavím si, že moje nejteplejší tričko Jirka odnesl ven, aby uschnulo, ale já jsem ho už nepřinesla zpátky. Po rychlém vybalení celého obsahu batohu na korbě plné ostatních hikerů v lehké panice dojdeme k závěru, že zatímco my jsme na trailu, tričko se suší na zahradě. Jirka se nabídne, že se tam otočí a stopem se vrátí a mezičase mohu dozařídit další věci. Jeden člověk chytá stop lépe než dva.

Souhlasím a než si stihnu sednout a vybalit svou pojízdnou kancelář, jsme úplně pokousaná, což je divné, protože komáři tu nejsou. Je tu však zvláštní, očividně evolucí postižený druh much, které koušou. Repelent na ně nezabírá, tak přes horko natahuji kalhoty do deště, dlouhé rukávy a tajně doufám, že se Jirka vrátí cobydup. Mé přání bylo vyslyšeno a za hodinku vyrážíme. Je chvíli po jedné a na dvacet mil to moc nevypadá, ale uvidíme.

Mouchy jsou všude. Oproti komárům mají tu “výhodu”, že na těle dokáží přistát i za jeho pohybu a drží jako přibité. Mají zřejmě dost stability a umí kousat i za chůze. Ta chvíli připomíná indiánský tanec, jak se jich snažíme zbavit. Plynule se k nim přidají komáři a dnešní cesta lesem je opravdu za trest.

Jíme u potoka, který se příznačně jmenuje “mosquito creek”, ale kupodivu tam skoro žádní komáři nejsou. Jejich výskyt moc nechápu. Je vzácná oblast, kde se nevyskutují, aby o pár metrů dál jich byla hejna. Zbytek cesty už jdu v síťce přes hlavu a přeji si, abych takový měla celý oblek. Nemám dlouhé kalhoty kromě legín, které bez problémů prokousnou. Jedinou výhodou je to, že zbytečně nestavíme a tak před devátou kempujeme na jednadvacáté míli u jezera.

Voda je krásná, průzračná a všichni ostatní jsou ve stanu, aby mohli ve čtyři ráno vstávat a vyrazit krájet míle. Neodolám a komárům navzdory se jdu vykoupat. Povede se mi ještě jedna geniální věc, a to při filtrování vody ve stanu si jí značnou část vylít si do spacáku. No alespoň mi nebude takové horko. Než se připravíme je deset a za svědění celého těla dost vyčerpaně usínáme.

Napsat komentář