Blog

Den osmdesátý druhý aneb dej si pozor co si přeješ, mohlo by se to splnit

Ráno se vzbudím v pět, abych zjistila, že leje jako z konve. Než si stihnu odskočit jsem úplně mokrá a tak jdu pro jistotu ještě spát. V sedm na chvíli přestane, než však stihneme začít balit rozprší se znova. Do White passu, kde máme další balik je to neccelých dvacet šest mil, což bychom do zavírací doby možná stihli, ale určitě bychom to nestihli i s vypráním a umytím, což jsou dvě aktivity, které určitě chveme udělat a na které se dva dni těším. Půvdně jsme chtěli ujít dvacetdva mil dnes a zbytek dorazit zítra ráno, abychom tam na osmou ranní byli a mohli pokračovat ještě dál. Výlet do města chceme tradičně vynechat. Co teď?

Rozprší se ještě víc a je více než jasné, že pokud vyrazíme, do hodiny jsme mokří jako myši. Rozhodneme se tedy zůstat ve stanu, zašít boty a roztrhané věci a počkat. Když už si ve dvanáct dáváme ve stanu i oběd a déšť opět sílí, trochu propadáme trudomyslnosti. Jasně, v kopcích jsem mnohokrát snila o dni v lese, naposledy včera, kdy budu jen ležet, ale ve snech nebyl přítomný ani déšť, ani mokro a už vůbec ne zima. Třeba se nám příroda snaží dát najevo, že si máme odpočinout a kolena jsou důležitější než míle. Rozhodli jsme se tedy ještě počkat až alespoň trochu přestane pršet a uvidíme.

Ve dvě jsme to už nevydrželi a při další dešťové odmlce vylezli. Než jsme si stihli dát čaj rozpršelo se znovu, ale tentokrát nekompromisně sbalíme stan a vyrážíme vpřed počasí navzdory. Je mlha vlhko a chvílemi prší víc. Odvážně jdu v kraťasech, které za dvě hodiny převlékám za kalhoty na spaní, protože mám úplně zmrzlé nohy. Docela nám to šlape ono se v tomhle počasí ani nic jiného dělat nedá a na nějaké kochání také nejsou podmínky. Batoh i foťák jsou v pláštěnce a tak před devátou kempujeme na čtrnácté míli a to jsme po cestě stihli i hodinovou pauzu na vaření večeře. Máme to do White passu o pár mil dál než jsme chtěli, ale i tak tam dopoledne stihneme dorazit nebudou-li padat trakaře.

Jirka dnes u věšení jídla znovu viděl oči ve tmě. Tentokrát patřili nějakému psovi, na kterého volal jeho pán, který nebyl vidět, na druhé straně mostu. Po včerejší epizodě s medvědem nic moc. Já naštěstí neviděla nic. Jak jsem ve tmě slepá a o to víc se bojím, mohl by to být můj poslední zážitek na trailu. Je pravda, že komfort pobytu ve tmě se zlepšuje a občas se i skoro nebojím. Vedle mě usíná Jirka, který hlásí, že si připadá, jak kdybychom ušli dnes opět dvacetpět mil. Všechno je relativní.

Napsat komentář