Blog

Den osmdesátý čtvrtý aneb den kdy nám příroda ukázala, kdo je tady skutečným pánem

Ráno se díky nočnímu větru a dešti budím chvíli po sedmé. Vylezeme ze stanu abychom zjistili, že všichni ostatní již odešli. Večer tady stály čtyři stany po kterých teď není ani vidu ani slechu. Náš harmonogram má své výhody. I přesto, že tu nejsme sami, když přijdeme večer do místa na stanování a tam nějaké stany již stojí, jejich obyvatelé již mají půlnoc. Ráno než vstaneme jsou všichni pryč. Mám tak klid na cvičení a vlastně jakobychom měli celý trail jen pro sebe. Slečna, která je akorát na odchodu nám sdělí, že dnes má pršet a název “Knife edge” značí průchod po trailu, kde je z obou stran prudký sráz. To je pro nás novinka a tak ještě před odchodem zkoumáme mapu. Nekecala. Tato část má být dle informací nekrásnější, ale také značně zrádná zvlášť při nepřízni počasí. Zatím je však jen zima a mlha a tak kolem osmé vyrážíme.

Oproti včerejšku mám na sobě dlouhé kalhoty, nahoře tři vrstvy, kulicha a rukavice. Hodinu mi trvá než se zahřeju. Výhody to má dvě. Nejsou tu komáři, protože ty bestie zřejmě všechny umrzly a taky musím jít rychle, abych nezmrzla já. Míle hezky utíkají, ale Jirku bolí koleno, poté co na dva dni dalo pokoj, a tak brzy děláme přestávku na tyčinku a brufen. Před kopcem je dobré se posilnit a že ten dnešní stojí za to.

Za deset mil má začít obávaná část. Po cestě se ptáme pár lidí jdoucích v protisměru a všichni svorně trvdí, že by tam znovu nešli a být námi počkali by do zítra. Jednak je silný vítr a není vidět na metr a také je škoda místo nejhezčích výhledů pozorovat jen bílou kaši. Naše rozhodnutí co dál dost zjednodušší skutečnost, že poslední dvě míle do kopce nemží, ale leje. Alespoň vyzkoušíme nové nepromokavé bundy, které se však svému názvu příliš nedostojí. Na posledním místě před vrcholem stavíme stan a o kousek dál najdeme i svoje spolu nocležníky ze včerejší noci. Zítra by prý mělo být lépe.

Opravdu není mým snem být ve stanu ve dvě odpoledne, ale jsme promočení na kost, fouká, není vidět a je zima. Vrchol je ještě o nějakých čtyřista metrů výš. Počkáme do zítra a pro ukrácení chvíle budeme hrát dámu. Dostali jsme totiž dvoubarevné lentilky – zelené a červené, které akorát zapadnou do důlků našich podložek na spaní. Tak jsem zvědavá, kolik jich zbyde na cestu.

I o tom je trek. Přizpůsobit se počasí a pochopit, že to nejsme my, ale příroda, která někdy určí program a bojovat s ní nemá smysl. Ve většině případů totiž jasně vítězí. Sice to pro nás znamená zítra ujít třicet mil, ale je to lepší varianta, než riskovat pád do propasti a vystavení se nepříjemné situaci. To už tu ostatně jednou bylo.

Déšť neustává ani v půl desáté večer a navíc nám lehce zatéká do stanu. Zvládla jsem přečíst celou jednu knížku a vidět dva filmy. Mé kulturní já je docela ukojeno. Venku je stále mlha a nam námi se dělá velká louže, kterou přemlouváme ať hlavně zůstane tam kde je a nechodí v noci na návštěvu k nám dovnitř. Washington nám chce asi ukázat, jak to vypadá když skutečně prší. Myslím, že jsme to pochopili a tiše doufáme, že dnešní ukázka stačí.

Napsat komentář