Blog

Den osmdesátý aneb sobo, nobo nebo flipper?

Ráno jsme vstali klasicky rozlámaní. K vodě jsou to dvě míle a než tam dojdeme, nasnídáme se a vyřídím nezbytnosti na vzácném byť kolísavém signálu, je jedenáct. Two by eleven, to je radost, která nás příliš nepovzbudí. Dnešní den byl trochu monotónní. šli jsme s jednou pauzou na jídlo, abychom v osm večer notně zdrchaní kempovali na dvacátéčtvrté míli. Byl to ten ze dnů, kdy člověk má pocit, že v batohu má hromadu kamení a nohy z gumy. V takových chvílích je jediná možnost – nepřemýšlet, vyhnat všechny pocity a prostě jít. Jógín by vznešeně řekl upadnout do stavu hluboké meditace, ale my se můžeme spokojit s tím, že nejlepší je prostě vypnout hlavu a dávat nohu před nohu. Po čase se člověk dostane do uvolněného stavu a žádná hrůza není tak hrozná.

I z důvodu toho, že se dnes nic mimořádného nestalo a své zážitky po vypnutí hlavy zde popisovat nechci, budu mluvit o něčem jiném. O tom, co mne mrzí a co se mi jediné na trailu nelíbí. Dělá to z trailu jen další hru o tom, kdo je lepší, horší, víc nebo míň, což jsou už od začatku naprosté nesmysly.

Trail jako takový, pokud se jde celý, se oficiálně chodí dvěma způsoby. Z jihu na sever tzv. Nobo nebo ze severu na jih tzv- Sobo. Pak existuje ještě třetí varianta, ke které jsme se přiřadili i my. Tím že jsme si cestu otočili jsou z nás “flippers.” To označení se mi líbí, neboť ve mně mimoděk vyvolává asociaci s defínem Flipperem, mým oblíbeným hrdinou z dětství. Mimo tyto zminěné zpusoby si spousta lidí užívá nádherné přírody na sekce, takže každý rok jdou jednu nebo některé z nedostatku času, peněz nebo jakéhokoliv jiného důvodu vynechají. Vcelku jasné a příhodné označení. Hike your own hike aneb nejdůležitější věc na světě je si celou cestu užít a ještě lépe něco se na ní naučit. Když si člověk vyndá hlavu ze zadku nebo má-li jen trochu oči otevřené, příroda na něj dříve či později začne působit a to ani nemusí sedět na podložce ve zkroucené pozici.

Ale…Rozrostl se nám tu v poslední době takový nešvar. Přebujelé EGO. Nemyslím, že by to byla záležitost jen letošního roku. Jakoby ten skutečny smysl – pojďme si užít to, že půl roku můžeme být v nejkrásnější možné, místy stále nedotčené přírodě a naprosto svobodní, stranou a stal se nám tady z trailu tak trochu závod. Bez registrace a cen čekajících na vítěze, o to však s agresivnějšími některými závodníky. Není důležité strávit čas venku a chtít se nejen o sobě něco naučit, potkat skvělé lidi a vyzkoušet si svoje možnosti, ale…BÝT PRVNÍ. Co být první. Být jediný a jedinečný. Takže jediná možná cesta, jak trail jít je z jihu na sever a ideálně do roztrhání těla, jen abychom zakryli svou vnitřní nespokojenost. Na co kopce a hory obdivovat a s pokorou je zdolávat nedejbože jim ještě poděkovat za to, že nás nechali. Vůbec, to je chování loosera, protože na kopce se hodí bobek, jsou to přece hajzlové, kteří nám brání v cestě a běda jak má někdo jiný názor. Ony ty kopce však mají jedno tajemství. Nedají nikomu nic zadarmo, ale zároveň v nich člověk štěstí nenajde. Pokud je vnitřně nespokojený a přijel si sem jen něco dokázat, po jejich zdolání chvilkový pocit uspokojení rychle pomine a o to větší bude díra, která po nich zbyde. Kopce tu byly a budou, to samé se však nedá říct o nás a úzkoprsým pohledem na svět a jeho možnosti ještě nikdo nic nezískal.

Je mi to líto. Mrzí mě, že trail není jen o přátelství a sounáležitosti. Protože kde jinde než tady bychom měli táhnout za jeden provaz, protože ty kopce někdy umí být pěkně drsné. Vím, že to nezměním a rozčilovat se nemá cenu. Přesto bych si přála, aby v budoucnu takového přístupu bylo méně a méně. Třeba až si sem lidé spíše než něco si dokázat, budou jezdit něco si užít a místo do Kanady budou trochu víc koukat kolem sebe a do sebe, může se něco změnit.

Napsat komentář