Blog

Den osmdesát devět aneb když poušť přijde na návštěvu do lesa

Ráno mě ti, kteří měli před devátou večerní půlnoc vzbudili již po páté a když se o hodinu později vysoukám ze stanu, není tu, kromě jednoho staršího pána, nikdo. Okamžitě se na mě slétnou všichni komáři a než stihnu sundat jídlo ze stromu všechno mě svědí. Nemusím asi  dodávat, že v  jít na toaletu je přímo hororovým zážitkem. Snídáme zavření ve stanu a prvních pár mil jdeme opět s moskytiérou přes hlavu.

Komáři pak lehce poleví a dokonce se místy nevyskytují vůbec. Denní režim a přestávky na jídlo se nyní řídí podle tohoto obtížného hmyzu a my heslem “lepší umřít hlady, než se nechat sežrat.” V jednu odpoledne máme už na naše poměry hezkých třináct mil a snažíme se přílis nerozsedět, abychom ještě jednou tolik do večera zvládli. Obědová pauza je v chládku lesa,  kde jako zázrakem nejsou žádní komáři. Nadchne nás to tak moc, že k odchodu se zvedáme až ve tři odpoledne. Časový pres je stinnou stránkou cesty ve dvou. Každá pauza se protáhne, protože se zapovídáme a na všechny úkony je třeba počítat čas dvakrát.

Poslední čtyřmílový kopec slušně vyběhneme a já si říkám, že někdy ten odpočinek není špatný. Po komárech stále ani vidu ani slechu i když v osm večer na plánované šestadvacáté míli stavíme stan. Tajně doufám, že třeba uhynuli nějakým nebezpěčným, rychle se šířícím virem. Dnes spíme nedaleko řeky v pralese, kde všechny stromy jsou obrostlé mechem. Po večeři se jdeme rychle vykoupat. Voda je skvěle ledová a já nechápu, jak mohli další hikeři jen tak projít okolo, nabrat vodu a nevykoupat se. Zvládnu si ještě rychle zacvičit, aby ráno nebylo tak bolavé a když na mě Jirka před desátou mluví, už ho neslyším.

Napsat komentář