Blog

Den osmdesát devět aneb když poušť přijde na návštěvu do lesa

Ráno mě ti, kteří měli před devátou večerní půlnoc vzbudili již po páté a když se v šest vysoukám ze stanu, není tu, kromě jednoho staršího pána, nikdo. Okamžitě se na mě slétnou všichni komáři a než stihnu sundat jídlo ze stromu všechno mě svědí. Nemusím asi ani dodávat, že v tomto prostředí je jít na toaletu přímo hororovou akcí. Snídáme zavření ve stanu a prvních pár mil jdeme opět s moskytiérou přes hlavu.

Komáři pak lehce poleví a dokonce velmi vzácně nejsou vůbec. Denní režim a přestávky na jídlo se nyní řídí podle tohoto obtížného hmyzu a my heslem “lepší umřít hlady než se nechat sežrat.” V jednu odpoledne máme už na nás hezkých třináct mil a snažíme se přílis nerozsedět, abychom ještě jednou tolik zvládli v rozumném časovém úseku. Obědová pauza je v lese, kde je chládek a jako zázrakem žádní komáři, což je až příliš lákavé, protože vyrážíme až ve tři. To je stinnou stránkou cesty ve dvou. Každá pauza se protáhne, protože se zapovídáme.

Poslední čtyřmílový kopec slušně vyběhneme a já si říkám, že někdy ten odpočinek není špatný. Komáří stále nikde a když v osm večer na plánované šestadvacáté míli stavíme stan, pořád se neobjevili. Tajně doufám, že třeba uhynuli nějakým nebezpěčným, rychle se šířícím virem. Dnes spíme v pralese, kde všechny stromy jsou obrostlé mechem nedaleo řeky. Po večeří se jdeme rychle vykoupat. Voda je ledová a skvělá a já nechápu, jak mohli další hikeři jen tak projít okolo, nabrat vodu a nevykoupat se také. Zvládnu si ještě rychle zacvičit, aby ráno nebylo tak bolavé a když na mě Jirka před desátou mluví, už nevnímám.

Napsat komentář