Blog

Den jedenáctý aneb neplánovaný rekord

K ránu jsem se vzbudila zimou, ačkoliv jsem měla kuklu, na ní čepici a spacák s komfortem do minus deseti. Nejlepším řešením je zimu zaspat. Před šestou mě probudil chlad znova a usoudila jsem, že nejlepší bude vstát, brzo vyrazit a zahřát se chůzí. Jirkovi se mi tento nápad během dvaceti minut podařilo vysvětlit a také vstal. Celkem rychle se balíme, ale jak vidím Jacka vařit kávu usoudím, že zase tak moc nepospícháme.

I přes malé zdržení v sedm už šlapeme. Já spíš běžím, protože je mi hrozná zima a snažím se zahřát. Všude kolem je nám už známý poison oak, a tak se snažíme nikde se neotřít. Jirka jde za mnou a pravidelně mě upozorňuje, že jsem se kytky dotkla. Když mi sdělí po desáté vybuchnu a hned po ránu se pohádáme. Ani jeden jsme to nemysleli špatně, on mě chtěl pouze upozornit, což činil každou chvíli a já v tom slyšela, že neustále dělám všechno špatně, i když dělám co můžu. Vzorce z dětství se přepisují velmi těžko. Za chvíli jsme byli schopni si to vysvětlit a dál už jdeme v klidu. Je zajímavé, jak tu jdou věci jednoznačně a rychle. Není to jen tenhle případ. Každý den vysvětlí něco, o čem člověk třeba doma i přemýšlí, ale je těžké dostat potřebný nadhled, když jsme zabřednutí v rutině a v podstatě pořád v práci. Teď jen si všechny poznatky přivézt s sebou zpět do rutiny a nezapomenout na ně.

Po hodině a půl chůze nabereme vodu, posnídáme tyčinku a jdeme dál. Tuším, že dneska budou kopečky, ale ještě žiji ve sladké nevědomosti netušíc, že nastoupáme 1200 metrů. Do kopce se jde dobře, není ještě příliš vedro, a tak máme na nás nezvyklé tempo a necháváme všechny za námi. Mně to dnes skoro běží, což se stalo úplně poprvé a nedůvěřivě vyhlížím krizi. Ta se nekoná a po jedenácté sedíme na prvním vrcholku v miniaturním stínu a obědváme vločky. Pro úsporu času a plynu jsem začala dělat kaši již večer, kdy naložím vločky s proteinem a skořicí do plastových krabiček a druhý den jsou připravené ke konzumaci. Něco mi říká, že až se vrátím, dlouho nebudu chtít vločky ani vidět, protože je někdy přidávám i do bramborové kaše. Prostě vločky aneb univerzální jídlo vedou a zatím se ani jednomu nepřejedly.

Asi hodinu odpočíváme a já telefonuji s tátou. Jde se nám dost těžce a já nevím, zda je to jídlem, sluncem, vedrem nebo předchozím hovorem, ale nejspíš kombinací všeho. Kopec se pozvolna mění v krpál a v tomto duchu pokračuje i po zbytek odpoledne. Kolem třetí dorazíme do vyhlášeného Mike’s place, kde je na dalších dvacet mil poslední voda, kterou musíme nabrat. O tomto místě kolují takové legendy až by si jeden myslel, že zde lítají pečené hamburgery a pizza rovnou do úst. Vše splachnuté nekonečným pivem a velkým kouřem. Ani jedno z výše zmíněného nemůžu. Něco díky alergii, zbytek z vlastního rozhodnutí, protože mám vybráno. Přesto se tam jdeme podívat, pozdravit a Jack trochu doufá, že tam zůstaneme. Lidí je tu jen pár a místní vedoucí Scott je trochu z jiné dimenze. Po pár minutách zjišťujeme, že se naše světy neprotnou, přispějeme donation na provoz místa a vypitou půl limonády, kterou krkám další tři kopce a rychle se rozloučíme. Jack dokonce téměř běží a sám říká, že raději půjde ještě deset kilometrů. Možná jsme jen přišli ve špatný čas nebo spíš nejsme ideální cílová skupina, což neznamená, že někdo jiný nemůže být z tohoto místa nadšený.

Na další možné kempování jsou to tři míle, ale je to na kopci. Ani já ani Jirka nechceme další noc držet stan,  a tak nám nezbývá nic jiného, než to natáhnout o další tři míle. Němci se k nám přidávají a Jack zůstává na kopci sám s tím, že nás ráno doběhne. Jdeme ještě skoro hodinu do kopce, který se pak mění v docela prudký sešup dolů. Písčitý trail se proměnil v kameny a jde se nám dost hrozně. Deset litrů vody na zádech pocitu pohody příliš nepomůže. Během chvilky se ochladilo a já doufám, že přemluvím Jirku k propnutí spacáku. Něco mi však říká, že se mi to nepovede, protože zatím co já spím ve spacáku pro polární expedice v péřovce, Jirka má svůj mnohem tenčí rozepnutý a spí jen v trenkách. Mé argumenty, že zima je mnohem horší než horko, moc nebere…

Dnes jsme ušli přes třicet kilometrů. Není to moc, ale docela mi to stačilo. Mám-li však srovnat první a dnešní den, jsou to nebe a dudy. Krk ještě občas pobolívá, rameno taky a puchýře máme pořád, ale oproti začátku je to úplně jiný pocit. Podle předpovědi se má opět rapidně ochladit a my bychom měli znovu vystoupat nahoru, a tak uvidíme kam a jak dojdem. Jirka staví stan, já mezitím “uvařím”  bramborovou polévku s quinoou a možná usnu už při čištění zubů. Večerní cvičení bohužel neprobehlo, nikoliv kvuli lenosti, ale černému prachu všude kolem. Stále smrkám krev  hluboké dechy v černém šmouru tomu nepomůžou. Pořád je tu ale krásně.

Před pár dny projitá stá míle

Napsat komentář