Blog

Den jedenáctý aneb neplánovaný rekord

K ránu jsem se vzbudila zimou, ačkoliv jsem měla kuklu a ještě čepici ve spacáku do komfortu minus deset. Než jsem si stačila vzít ještě péřovku a hrát si na horolezce bez hor, protože jsme spali u vody, znovu jsem usnula. Před šestou mne probudil chlad znova a tak jsem usoudila, že nejlepší bude vstát, brzo vyrazit a zahřát se chůzí. Jirkovi se mi tento nápad během dvaceti minut podařilo vysvětlit a také vstal. Celkem rychle se balíme, ale jak vidím Jacka vařit kávu usoudím, že zase tak moc nepospícháme. Rychle vyndavám vařič a vstává se hned podstatně lépe.

I přes malé zdržení v sedm už šlapem. Já spíš běžím, protože je mi zima a tak se snažím zahřát. Všude kolem je nám už známý poison oak a tak se snažíme nikde se neotřít. Jirka jde za mnou a několikrát mě upozorní, zda jsem ho viděla. Když mi sdělí, že jsem se o něj asi otřela vybuchnu a hned po ránu se pohádáme. Je úplně jasné, že ani jeden jsme to nemysleli špatně, on mne chtěl pouze upozornit, což činil každou chvíli a já v tom slyšela, že neustále dělám všechno špatně i když dělám co můžu. Za chvíli jsme si to byli schopni vysvětlit a dál už jdeme v klidu. Je zajímavé, jak věci jdou ven dost jednoznačně a rychle. Není to jen tenhle případ už po týdnu se každý den vysvětlí něco, o čem člověk třeba doma i přemýšlí, ale je těžké dostat potřebný nadhled, když jsme zabřednutí více či méně v rutině a v podstatě pořád v práci.

Po hodině a půl nabíráme vodu a posnídáme tyčinku a jdeme dál. Tuším, že dneska budou kopečky, ale ještě žiji ve sladké nevědomosti netušíc, že nastoupáme 1200 metrů. Do kopce se jde dobře, není ještě příliš vedro a tak máme na nás nezvyklé tempo a necháváme všechny za námi. Mně to dneska skoro běží, což je úplně poprvé a nejistě vyhlížím krizi. Ta se nekoná a po jedenácté sedíme na prvním vrcholku v miniaturním stínu a obědváme vločky. Pro úsporu času a plynu jsem začala dělat kaši již večer, kdy naložím vločky s proteinem a skořicí do plastových krabiček a druhý den jsou připravené ke konzumaci. Jediná nevýhoda, že bezlepkové vločky jsem sehnala jen v kilovém balení a tak jsem je rozposlala dopředu v balíčkách. Něco mi říká, že až se vrátím, dlouho nebudu chtít vločky ani vidět, protože je někdy přidávám i do bramborové kaše. Prostě vločky alias univerzální jídlo vedou a zatím se ani jednomu nepřejedly.

Asi hodinu odpočíváme a já volám s tátou. Jde se nám dost těžce a já nevím, zda je to jídlem, sluncem, vedrem nebo předchozím hovorem, ale nejspíš kombinací všeho. Kopec je pozvolna mění v krpál a v tomto duchu pokračuje i po zbytek odpoledne. Kolem třetí dorazíme do vyhlášeného Mike’s place, kde je na dalších dvacet mil poslední voda, kterou musíme nabrat. O tomto místě kolují legendy, že by si jeden myslel, že zde lítají pečené hamburgery a pizza rovnou do úst, splachnuté pivem a vše završeno velkým kouřem. Ani jedno z výše zmíněného nemůžu. něco díky alergii, zbytek z vlastního rozhodnutí, protože to mám za sebou a vím, že mi to nedělá dobře. Přesto se jdeme podívat a pozdravit a Jack trochu doufá, že tam zůstaneme. Lidí je tu jen pár a místní vedoucí Scott je trochu z jiné dimenze. Po pár minutách zjišťujeme, že se naše světy neprotnou, přispějeme donation na provoz místa a vypitou půl limonády, kterou krkám další tři kopce a rychle se rozloučíme. Jack dokonce téměř běží a sám říká, že raději půjde ještě deset kilometrů. Možná jsme jen přišli ve špatný čas nebo spíš nejsme ideální cílová skupina, což neznamená, že někdo jiný nemůže být z tohoto místa nadšený.

Na další možné kempování jsou to tři míle, ale je to na kopci. Ani já ani Jirka nechceme další probdělou noc strávit hrou “uletí nám stan nebo ne” a tak nám nezbývá nic jiného, než to natáhnout o další tři míle. Němci se k nám přidávají a Jack zůstává na kopci sám s tím, že nás ráno doběhne. Jdeme ještě skoro hodinu do kopce, který se pak mění v docela prudký sešup dolů. Písčitý trail se změnil v přehlídku kamenů a jde se nám dost hrozně, čemuž určitě pomáhá i to, že celkem neseme deset litrů vody. Během chvilky se ochladilo a já doufám, že přemluvím Jirku k propnutí spacáku. Něco mi však říká, že se mi to nepovede, protože zatím co já spím ve spacáku pro polární expedice v péřovce, Jirka je vedle v tom svém, daleko tenčím, rozepnutý jen v trenkách. Na mé argumenty, že zima je mnohem horší než horko není moc brán zřetel. Život je někdy hrozně nespravedlivý…

Dnes jsme ušli před třicet kilometrů a ač to není moc, docela mi to stačilo. Mám-li však srovnat první a dnešní den, jsou to nebe a dudy. Krk ještě občas pobolívá, rameno taky a puchýře stále jsou, ale oproti začátku je to úplně jiný pocit. Podle předpovědi se má opět rapidně ochladit a my bychom měli opět vystoupat nahoru, tak uvidíme kam a jak dojdem. Jirka staví stan, já mezitím “uvařím”, dneska opět bramborová polévka s quinoou, která na nás čekala v balíčku a možná usnu již při čištění zubů. Večerní cvičení bohužel neprobehlo, nikoliv kvuli lenosti účastníku, ale černému prachu všude kolem. Stále smrkám krev a neco mi riká, že hluboké dechy tomu nepomužou. Pořád je tu ale krásně.

Před pár dny projitá stá míle

Napsat komentář