Blog

Den dvanáctý aneb první trail magic

Ráno bylo pomalé. Po včerejší vycházce se budím až v půl sedmé a slyším němce jak odchází. Na věhlasné německé vytrvalosti něco jistě bude. Marcel se nechal přesvědčit manželkou a tarp vyměnili za stan a je možná otázkou času, kdy si každý pořídí hůlku navíc, aby měli každý dvě nebo dokonce vařič. Jak normálně nemusím mít teplé jídlo skoro vůbec, tak tady si večer úplně ani nechci představovat dát si stopadesátý oříšek. Sušené brambory nebo rýže aspoň zahřejí.

S oběma je docela legrace. Marcel včera dostal interní přezdívku “Mosquito-killer” (pozn.pro rodiče “zabiják komárů”), a to když jsme seděli a Klaudia něco německy volala ze stanu. On se beze slova zvedl a zahlásil “mosquito killer is coming” (pozn.pro rodiče “zabiják komárů už jde”). Klaudia neumí moc anglicky, ale co řekne, to sedí. Má můj neskonalý obdiv, protože včera to šla celé s námi, jde sice pomaleji ale vytrvale a já si opravdu nedovedu představit jít jen s jednou hůlkou a to jsem o deset let mladší. Do kopce mám pocit, že chodím převážně rukama.

Když jsem se vysoukala ze spacáku a postavila se na obě nohy myslela jsem, že okamžitě upadnu. Nohy jako takové mě nebolí, ale z ničeho nic se ozval můj dříve zlomený kotník a měla jsem pocit, že se mi do rána musely zbortit obě klenby. Prvních pár kroků mi asi mělo ukázat, jak to taky může vypadat a že je třeba chvilku zase zvolnit. Než jsme sbalili stan a uvařili kávu, která byla jako snídaně, objevil se Marcel. Nic nezapomněl, ale Jack mu poslal zprávu, že nemůže moc jít a hrozně ho bolí kolena. Náš německý kamarád nelenil a dal si běh dvacet minut do kopce, aby mu pomohl a vzal mu batoh. Později se podělíme všichni o vodu a Jack se po asi pěti brufenech prý cítí líp. Je jasné, že mu pár dní volna udělá jen dobře.

S tím je spojené naše malé dilema. Všichni pojedou do města Idyllwild už zítra z Paradise Valley cafe, což je další legendární místo ležící přímo na treku a kam se ráno těším na kávu bez příchuti bramborové kaše. Problém je, že pokud pojedeme také, budeme se muset na trail vracet zpět a nést jídlo na minimálně pět dní, tedy váhu, se kterou si člověk zrovna moc neposkotačí. Varianta druhá je za dva dni ujít asi padesátšest kilometrů s převýšením cca 2,5km. Nejsem si jistá, jak se můj kotník na to bude tvářit. Jídla máme abychom tak tak vyšli s tím, že to na naše “tempo” budeme muset docela mastit. Věřím, že se to určitě dá zvládnout, ačkoliv je na poslední části treku ještě trochu sníh, na což se úplně netěším, ale nechci to přepálit. Přece jen kdybychom měli za měsíc končit vůbec to neřeším, zatnu zuby a ono se to rozhýbe, ale pokud vše dobře dopadne máme ještě pár měsíců před sebou. Navíc z PCT asociace přišel před několika dny mail, že průchod Sierou před červencem bude jen s velkými obtížemi, a tedy pro mne, kdo na sněhu jezdí tak maximálně na prkně nebo běžkách, trochu nereálný. Shodli jsme se, jak se ostatně minulý týden osvědčilo, že uvidíme spontánně, jak se zítra bude tvářit počasí, chodidla a kotník.

Okolo půl jedenácté se začíná hlásit hlad a tak všichni stavíme na malou svačinu, kterou je klasicky tyčinka. Trochu jsem se přepočítala, když jsem si naivně myslela, že sním maximálně jednu tyčinku za den. Měla bych si osvěžit kupecké počty a začít být reálná, protože jejich zásoby se povážlivě tenčí. Popojdeme sotva kousek a vidím uprostřed ničeho zaparkovaný velký pick-up kolem kterého už sedí asi patnáct hikerů. Trail magic!!! Pár dní všechny otravuji tím, že určitě bude někde sedět hodná babička s kyblíčkem zmrzliny, jen aby nám udělala radost. Babičku jsem netrefila, ale stál tam sympatický kluk, který šel trail vloni a jen tak při neděli s barely vody, pivem, limonádou a čokoládou přijel potěšit letošní hikery. Naše štěstí, že jsme šli zrovna okolo. Chvíli posedíme a jdeme dál, máme ještě kus cesty před sebou a díky milému posezení opět přes poledne a největší vedro.

Nečekané překvapení uprostřed ničeho
Tvůrce naší radosti Ryan

Když jsem trochu “zajela” nohy, docela mi to běželo. Dokonce tak, že jsem pauzu na oběd měla skoro sama, Jirka dorazil asi za půl hodiny, ostatní za hodinu. Našla jsem parádní místo za velkým balvanem, lehla jsem si do stínu a naivně si myslela, že si konečně chvíli budu číst. Tento nápad mě přešel poté, co mi po přečtení dvou stránek opět spadnul Kindle na nos, protože jsem okamžitě usnula.

Kopce mě zmohli, Kindle leží v pozadí. Na čtenářský kroužek to zatím nevypadá

Odpoledne je opět ve znamení kopců a šíleného vedra. Přicházíme ke zdroji vody, o který se stará trail angel Mary. Nechává u sebe na pozemku přespávat hikery, je tady dokonce knihovna, velký tank vody a….sprcha. Tolik radosti ze zavešené ledové vody v kýblu, která se nabere v tanku, jsem ještě nezažila. Konečně se po třech dnech aspoň na chvíli necítím jako úplná šmudla. Nabíráme dalších šest litrů vody a pokračujeme. Jack s němci zabírají první místo s krásnou vyhlídkou. Doufám, že nebude opět foukat. My to balíme o pár desítek metrů dál na místě mezi keři hned u cesty, snad alespoň trochu v závětří. Budeme si muset přivstat, aby nás dupot těch dvaceti lidí, co zůstali u Mary ráno nebudil, což je dobrá motivace.

Sprcha z kýblu a kadibudka s toaletním!!papírem – pro mě asi nejlepší trail magic:)

Jirka postaví stan a já konečně po třech dnech mám signál a mohu nahrát chybějící blog. Písek už není černý, ale bílý, takže vlastně čistá špína a tak v klidu skoro hodinu cvičíme. Večeře je dnes opět na úrovni Intracontinentalu – Jirka má nudle a já rýži s proteinem a dokonce mi zbyde i zítra na oběd. Už se nemůžu dočkat:)

Kancelář na kameni, tedy jediném místě kde mám aspoň trochu signál a po třech dnech můžu nahrát blog
Večerní degustace. Sedm stupňů a rýže s příchutí písku.

Napsat komentář