Blog

Den dvacátýšestý aneb bolavá achillovka, pizza s kouzelnými účinky a nejhorší salát v historii

Mé přání se nevyplnilo. V noci jsem se několikrát vzbudila a ráno pršelo. V půl sedmé přestalo, začali jsme balit a než jsem udělala kafe, opět se rozpršelo. Vyrážíme kolem osmé za větru a občasného krápání. Jakmile jsem se postavila na nohy, došlo mi, že dnešek bude bolet. Z nových bot jsem sice nadšená, kotníky mě už nebolí, ale začala mě tahat pravá achillovka. Hodně. Přece jen tři týdny v měkkým botách a najednou jsem se přezula v podstatě do barefootů. S batohem na zádech je to ještě horší. Prvních pár kilometrů je za trest. Fouká a já se sotva plazím.

Míjíme vodu, kterou vlastně nepotřebujeme, protože ani jeden z nás skoro nepije. Je zima a nemáme žízeň. Slyšíme rány, protože pod námi je střelnice. Ačkoliv to víme, stejně pokaždé nadskočíme. Nic příjemného. Tam, kde se protíná trek se silnicí je trail magic! Konečně jsem se dočkala.

Vlastně ne tak úplně. Původcem dnešního kouzla je “Pappa bear” (pozn.pro rodiče “Táta medvěd”), který svým zevnějškem dokonale naplňuje svou přezdívku. Původně začínal také jako hiker s tím, že jeho letošním cílem je Kennedy Meadows, což je z Mexika 700 mil a tuto myšlenku asi po dvou týdnech opustil. Dle svých slov šel trek či jeho část šestadvacetkrát a přesedlal do svého trucku, se kterým jezdí okolo trailu a rozváží a hlavně pije pivo. Trail magic tak byla lednice plná piv a poslední dva pomeranče.

První co mě napadlo bylo “Dám si pivo”. Je deset dopoledne, já jsem nalačno a už několik let nepiju. Achillovka mě bolí tak, že se mi při každém kroku chce brečet. Co se může stát horšího? Trochu mě to otupí a třeba se mi pěkně půjde. “Myslím, že je to úplně pitomý nápad” odvětil Jirka, za což si vysloužil mé nesouhlasné mručení. Uvnitř jsem ale věděla, že má pravdu. Dala jsem si pomeranč a poslouchala zážitky medvěda o tom, jak již dvacet let žije ve své dodávce. Taky bych teď přála dodávku nebo cokoliv co má kola.

Pomeranč mě osvěžil, ale to bylo tak všechno. Při odchodu potkáváme ještě “Mosese”, který, když zjistí, že jsme z Prahy, přidá historku, jak pravidelně jezdí s armádou do Plzně na výroční slavnosti osvobození města. Připraví nám malé historické okénko o tom, že nás američané na konci druhé světové války osvobodily, které začíná větou “nevím, zda to víte” a dodá, že máme dobré pivo a v Plzni je vždycky super mejdan. Svět je prostě malý.

Pokračujeme po hřebeni a chvílemi fouká tak, že mám s batohem co dělat, abych se neskutálela dolů. Ledový vítr se střídá se stavem bězvětří, takže je mi současně vedro a hrozná zima. Potkáme kluka, který sedí na kameni a kouří.

“Jak je?” ptá se.

“Fouká vítr” odpovím.

“To sice jo, ale neprší” dodá naší duchaplné konverzaci korunu. Musím přiznat, že mám po dlouhé době nutkání dát si pivo a zapálit si. Ne dnes prostě není sluníčkový den, kdy kilometry naskakují sami a já splývám s přírodou.

Dvakrát brodíme řeku a pokaždé sundaváme boty. Mokré nohy by mi dnes na náladě příliš nepřidaly. Při druhém brodu snídáme rýžovo-vločkovou kaši a já si pokorně beru brufen. Po malé přestávce je to snad ještě horší. Pajdám jak třínohý pes. Nasazuji sluchátko a pouštím si Mozarta. Na knihu nemám mozkovou kapacitu a jiná než klasická hudba by mě jen víc rozdráždila. Tóny beze slov v kombinaci s brufenem a mně se udělá lépe. Jirka vtipně dodává, že už mě to asi nebolí, protože opět běžím. Bojím se zastavit, abych se ještě rozešla.

Oběd není, protože máme v plánu dojít na místo, kde jsou i ostatní a objednat Jirkovi pizzu. Jen co jí telefonicky objednám Jirka chytá druhý dech a tentokrát mu koukám na záda já. Poslední část jdeme kolem jezera, které je sice krásné, ale nekonečné. Fouká tak, že jdu tempem dva kroky vpřed a tři vzad. Nic moc. Dorazím úplně vyřízená. Kluci z Čech, kteří tu na nás čekají, jsou na odchodu a vypadají, narozdíl ode mě, dost odpočatě. Jakmile zajde slunce, ochladí se minimálně o deset stupňů. Mám na sobě všechy věci, které vlastním a stejně je mi zima. Pizza dorazí za dvě hodiny, kdy jsou všichni již polomrtví zimou. Mně dorazil nejhorší a nejdražší salát v historii gastronomie. Pizzu nemůžu, a tak jsem chtěla alespoň doplnit zásoby zeleniny. Čekal na mě kus ledového salátu, tři kousky rajčete a papriky a půlka cibule, vše korunované odporným dressinkem. Mohla jsem si ušetřit pár dolarů a raději si dát sušené brambory co mám v batohu, protože tahle hrůza je v pěti stupních to poslední, na co mám chuť. Alespoň Jirka si pochutná a sní i polovinu salátu. Ačkoliv jsme chtěli ujít ještě šest mil, zůstáváme dnes tady v kempu. Achillovky dostaly zabrat a je tu sprcha, kterou si po dnešku zasloužím.

Natěšení dorazíme do sprchy, vložíme potřebný obnos čtvrťáků a ….Začně téct ledová voda. Nevím, zda se mám smát nebo brečet. Venku se teplota blíží nule a já stojím nahá ve sprše, kde teče ledová voda. Pomalinku se otepluje, ale ze šesti zakoupených minut zbývá sotva polovina. Nemáme už ani sílu nadávat a nějak to zvládneme.

Začíná opět pršet a než doběhneme do stanu leje jako z konve. Zatímco píšu blog, začíná nebezpečně foukat. Doufám, že se počasí vydovádí, stan zůstane na svém místě a zítra nás čeká nový, pohodový den.

Napsat komentář