Blog

  • Home
  • Pacific Crest Trail (PCT)
  • Den dvacátýšestý aneb ranní děšť, bolavá achillovka, pizza s kouzelnými účinky a nejhorší salát v historii

Den dvacátýšestý aneb ranní děšť, bolavá achillovka, pizza s kouzelnými účinky a nejhorší salát v historii

Den dvacátýšestý aneb ranní děšť, bolavá achillovka, pizza s kouzelnými účinky a nejhorší salát v historii

Mé přání se nevyplnilo. V noci jsem se několikrát vzbudila a ráno pršelo. V půl sedmé přestalo, začali jsme balit a než jsem udělala kafe, protože už nemělo cenu zas tak pospíchat, opět se rozpršelo. Vyrážíme kolem osmé za větru a občasného krápání. Jakmile jsem se postavila na nohy, tušila jsem, že dnešek bude bolet. Z nových bot jsem sice stále nadšená, kotníky mne přestaly bolet, ale začala tahat pravá achillovka. Hodně. Přece jen tři týdny na polštáři a najednou boty připomínající barefooty. Jakmile nasadím batoh na záda, je to ještě horší. Prvních pár kilometrů má do zábavy hodně daleko. Fouká a já se sotva plazím.

Míjíme vodu, kterou vlastně nepotřebujeme, protože ani jeden z nás skoro nepije. Je zima a nemáme žízeň. Slyšíme rány, protože pod námi je střelnice. Ačkoliv to víme, stejně pokaždé nadskočíme. Nic příjemného. Tam, kde se protíná trek se silnicí je trail magic! Konečně jsem se dočkala. Vlastně ne tak úplně. Původcem dnešního kouzla je “Pappa bear” (Pozn.pro rodiče “Táta medvěd”), který svým zevnějškem dokonale naplňuje svou přezdívku. Původně začínal také jako hiker s tím, že jeho letošním cílem je Kennedy Meadows, což je 700 mil od začátky trailu u mexických hranic. Tuto myšlenku asi po dvou týdnech opustil, přece jen trek či jeho část šel dle svých slov šestadvacetkrát a přesedlal do svého trucku, se kterým jezdí okolo rozváží a hlavně pije pivo. Trail magic tak byla lednice plná piv a poslední dva pomeranče.

První co mě napadlo bylo “Dám si pivo”. Je deset dopoledne, já jsem nalačno a už několik let normálně nepiju. Achillovka mě bolí tak, že se mi při každém kroku chce brečet. Co se může stát horšího? Trochu mě to otupí a jistě se mi pěkně půjde. “Myslím, že je to úplně pitomý nápad” odvětil Jirka, za což si vysloužil mé nesouhlasné mručení. Uvnitř jsem ale věděla, že má, zvlášť po své zkušenosti z prvního kempu, kde si pivo dal a stan jsem pak skoro stavěla já, pravdu. Dala jsem si pomeranč a poslouchala zážitky medvěda o tom, jak již dvacet let žije ve své dodávce. Taky bych momentálně chtěla dodávku nebo cokoliv co má kola.

Pomeranč mě sice osvěžil, ale to bylo tak všechno. Při odchodu potkáváme ještě “Mosese”, který, když zjistí, že jsme z Prahy, přidá historku jak pravidelně jezdí s armádou do Plzně na výroční slavnosti osvobození města. Připraví nám malé historické okénko o tom, že nás američané na konci druhé světové války osvobodily, které začíná větou “nevím, zda to víte” a dodá, že máme dobré pivo a vždycky je v Plzni super mejdan. Svět je prostě malý.

Pokračujeme po hřebení a chvílemi fouká tak, že mám s batohem co dělat, abych se neskutálela dolů. Ledový vítr se střídá se stavem bězvětří, takže je mi současně vedro a hrozná zima. Potkáme kluka, který sedí na kameni a kouří. Ptá se “jak je?” “Fouká vítr” odpovím. “To sice jo, ale neprší” dodá naší duchaplné konverzaci korunu. Musím přiznat, že mám po dlouhé době nutkání dát si pivo a zapálit si. Ne dnes prostě není sluníčkový den, kdy kilometry naskakují sami.

Dvakrát brodíme řeku a pokaždé sundaváme boty. Mokré nohy by opravdu dnešní náladě nepřidaly. Při druhém brodu snídáme rýžovo-vločkovou kaši a já si pokorně beru brufen. Není čas na hrdinství. Po malé přestávce je to snad ještě horší. Pajdám jak třínohý pes. Nasazuji sluchátko a pouštím si Mozarta. Na knihu nemám mozkovou kapacitu a hudba by mě jen víc rozdráždila. Tóny beze slov zabírají (nebo možná je to brufen) a mně se dělá lépe. Jirka vtipně dodává, že už mě to asi nebolí, protože opět běžím. Bojím se zastavit, abych se ještě rozešla.

Oběd není, protože máme v plánu dojít na místo, kde jsou i ostatní a objednat Jirkovi pizzu. Jakmile tam zavolám a je jasné, že za hodinu bude na místě Jirka chytá druhý dech a tentokrát mu koukám na záda já. Poslední část jdeme kolem jezera, které je sice krásné, ale nekonečné a fouká tak, že jdu tempem dva kroky vpřed a tři vzad. Nic moc. Docházím úplně vyřízená. Kluci z čech, kteří na nás čekají jsou na odchodu a vypadají, narozdíl ode mě dost odpočatě. Během chvíle, jak zajde slunce se ochladí minimálně o deset stupňů. Mám na sobě všechy věci co mám a stejně je mi zima. Pizza dorazí za dvě hodiny, kdy jsou všichni již polomrtví zimou. Mně dorazil nejhorší a nejdražší salát v historii. Pizzu nemůžu a tak jsem chtěla alespoň doplnit zásoby zeleniny. Čekal na mě kus ledového salátu, asi tři kousky rajčete a papriky a půlka cibule korunované odporným dressinkem. Mohla jsem si ušetřit pár dolarů a raději si dát sušené brambory co mám v batohu, protože tohle menu v pěti stupních je asi to poslední, na co mám chuť. Alespoň Jirka si pochutná a sní i půlku salátu. Dojídám se tyčinkou. Myslím, že list jídel, které už nikdy nechci vidět se po tomto výletu dost rozšíří. Ořísky, tyčinky, lentilky…Ale nejsme tu kvůli jídlu přece. Ačkoliv jsme chtěli ujít ještě šest mil, zůstáváme dnes tady v kempu. Achillovky dostaly zabrat a alespoň se můžeme osprchovat.

Natěšení dorazíme do sprchy, vložíme potřebný obnos čtvrťáků a ….Začně téct ledová voda. Nevím, zda se mám smát nebo brečet. Venku se teplota blíží k nule a já stojím ve sprše kde teče ledová voda. Pomalinku se otepluje ale ze šesti minut zbývá sotva polovina. Nemáme už sílu ani nadávat a nějak to zvládneme.

Začíná opět pršet a než doběhneme do stanu leje jako z konve. Píšu blog a začíná nebezpečně foukat. Doufám, že se počasí vydovádí, stan zůstane na svém místě, my v něm a zítra bude nový, pohodový den.

Napsat komentář