Blog

Den dvacátý třetí aneb vynucená nuda v Big Bear

Ačkoliv jsme šli spát o půlnoci, budím se v pět. Po chvíli převalování vstávám a jdu se podívat na nějaké nové informace ohledně doručení bot, protože stále doufám, že kolem poledne vyrazíme. Bohužel informace zní stále jasně – balík bude doručen koncem dne. Jdu dodělat nějaké pracovní resty a i když počasí není třikrát vábné, nejraději bych nasadila bato a vyrazila. Před sedmou vstává i Jirka a domluvíme se, že nucenou změnu zkusíme zhodnotit. Nakoupíme v Dollar tree a velkých potravinách jídlo na téměř měsíc dopředu a pošleme ho, spolu s nesmeky a Jirky čtečkou před sebe do míst, kde je obtížné nakoupit, zvlášť pro dva lidi s alergiemi. “Ztratili jsme sice den, ale i s cenou ubytování a poštovným jsme stále ušetřili”, utěšujeme se.

Začíná dost pršet a venku jsou tři stupně. Jdeme si domluvit ubytování ještě na dnešek a majitel nám nabízí, že nás do obchodu doveze. Jsme rádi, ušetříme trochu času a nebudeme se muset procházet s taškou jídla v dešti. Nasazuji opět kalhoty do deště a péřovku. Trochu rozdíl oproti včera ráno, kdy jsem přišla v kraťasech a tričku. Pospícháme, aby Wesley dlouho nečekal a než nastoupíme zpět, v autě už sedí dva jiní hikeři, kteří bydlí také v našem ubytování. Jen tak nadhodím, jak jedou zítra na trail a během chvíli do s Wesleym domlouváme, že nás tam v 5:3O ráno hodí. Jsem ráda, snad to zítra doženeme.

Zbytek dne se věnujeme přebalování jídla (velmi nezábavná část rozbalování věcí, přebalování do uzavíratelných sáčků a přemýšlení, co a kam poslat) a ve dvě odpoledne už nás svrbí nohy oba. Opět nemám chuť na nic, prostě mi ve městě nechutná a tak se z oběda stává večeře. Zvládneme se podívat na film “Extremely wicked, shocingly evil and vile” o Tedu Bundovi, který své oběti nechával v Kaskádových horách, tedy v místě, kterým budeme ve Washingtonu procházet. To se mi bude krásně spát.

Odpoledne se vypravíme odeslat staré boty na reklamaci, i když nové ještě nedorazili. Jdu tedy v “ponožkách” s pogymovaným spodkem, ve kterých tu cvičím. V UPS jim nefunguje tiskárna a máme jít někam za roh věci vytisknout. Když mě vidí paní, která čeká s námi, nabízí, že nás sveze. Za chvíli je vše vyřízeno i s poněkud pomalým pánem a boty snad v pořádku odletí do San Diega. Po cestě zpátky potkáme němce, kteří tu také jsou a mají zero den. Naše cesty se poněkud rozdělily, myslím, že jsme si dali, co jsme mohli. Také budou pokračovat zítra, ale každý půjdeme po vlastní ose. Prý je tu medvědů hodně, ale myslím, že trochu přehání. Některým informacím prostě nemá cenu věnovat přehnanou pozornost, pokud to není nezbytně nutné. Přesto asi pro jistotu budeme v lese jídlo na noc věšet.

Boty dorazily večer, stejně jako zásoba tyčinek. Stíháme ještě odeslat balíky, tak nebudeme muset otravovat majitele, zda by nám je neposlal. Na minutu všechno vyšlo přesně. Boty se tváří dobře, tak snad budou také dobře šlapat. Není asi ideální si boty objednat na blind přes internet, ale ani dva dni strávené zkoušením bot se neosvědčili, tak třeba opačný postup zafunguje. Večer už jen cvičíme celou sérii, protože jsme oba tak nervózní z celodenního nepohybu a vařím večeři – orestovanou zeleninu s tofu a sladkou bramborou. Na dlouhou dobu zase “normální jídlo”:)

Večer konečně vysvitlo slunce

Dnes jsme ani nefotili, protože nebylo moc co a oba se těšíme zpátky do lesa.

Napsat komentář