Blog

Den dvacátý sedmý aneb hadi kam se podíváš a polední vrchol konzumu

V noci mi byla zima. Pro jistotu jsem už šla spát ve svém oblečení na spaní, navíc Jirky mikině a ještě péřovce. Na sobě jsem měla vrstvy, které by mě měli ochránit i za polárním kruhem. Nepomohlo to. Zima mi je pořád, na což si začínám zvykat, protože mi nic jiného nezbývá. Vzbudím se klasicky v půl šesté, ale prší, tak nechávám Jirku spát a chvíli si čtu. Po šesté vstáváme, počasí se umoudřilo a my chvíli po osmé vyrážíme. Svítí slunce, dokonce se po třech dnech svlékám do kraťasů. K dnešní kulturní zastávce v McDonald a benzínové pumpě u dálnice to máme čtrnáct mil.

Zpočátku se jde pěkně a tak do toho trochu šlápneme. Máme signál a tak prvních pár kilometrů příjemně uplyne rozhovorem s tetou a bratránkem. Litují Jirku, že má stále hlad a musí brzo vstávat. Smějeme se a Jirka říká, že je tu dobrovolně a moc se mu tu líbí. Smějí se oni. Chtěla bych zmínit, že Jirku opravdu nenutím, netýrám a ač to tak možná nevypadá, opravdu je tu dobrovolně, dokonce každý blog čte ještě před jeho publikací. Moc ráda tetu a bratránka slyším a náš hovor přeruší až docházející baterka. Technika se opět ukáže být chytřejší než já, protože zanedlouho, co telefon odložím se prudce zastavím. Přes cestu leží přes metr dlouhý had a zírá na nás. Chřestýš to není, ale kamarádit se moc nechceme. Rozumně se mu snažíme domluvit, klepeme hůlkama a had se ani o milimetr nehne. Obcházíme ho obloukem, had nás pozorně sleduje, aby jakmile ho mineme se v klidu odplazil z cesty. Dostal jméno “Prudič královský.” Pokračujeme dál a pozorněji koukáme kolem sebe, protože tak nějak tušíme, že had dnes nebyl poslední. Opravdu nebyl. Na jednoho skoro šlápnu já na cestě, když zrovna přemýšlím, kam si odskočím. Nevím, kdo z nás byl vyděšenější, jestli had nebo já. O dalšího o chvíli později skoro zakopne Jirka…Nevadí, alespoň tu nejsou medvědi.

Trochu jsme asi přepískli tempo a před polednem se začala ozývat opět achillovka. Nevím, zda ji mám otlačenou od boty nebo je přetížená, možná obojí dohromady. Každopádně pěkně tahá. Snažím se sebe přesvědčit, že to nebolí, jen to cítím. Nevím, zda to pomáhá, ale každopádně jdu dál. Poslední úsek jen klesáme, ale prudce se ochladí. Fouká tak silný studený vítr, že hůlky používám jako záchytné body abych se neskutálela z kopce dolů.

V jednu hodinu vcházíme do zdejší největší atrakce: McDonalds u dálnice. Doma by mě to ani nenapadlo, ale tady ve mě “restaurace” vyvolává vlnu nadšení. Můžu si dát salát (ne tu hrůzu co včera, která si salát jen říkala), hranolky a kávu. Paráda. Jirka si dává dva burgery s kuřetem, já asi nejlepší salát co jsem kdy jedla. Hranolky zvládneme jedny napůl a celou hostinu završíme sdíleným kafem a zmrzlinou. Přece jen to není poslední jídlo v našem životě a máme před sebou ještě deset kilometrů. Zásoby tyčinek a lentilek doplňujeme na benzínce a nejvtipnější je, že dnešní hostina a nákup stály pořád méně než včerejší šílená pizza se salátem dohromady.

V McDonaldu na nás čekali Kuba s Martinem, že půjdeme dál společně. Jsme moc rádi, bývalá skupina má jiný plán a hlavně trochu jiný režim. U řeky narážíme na hada číslo čtyři a doufám, že u tohoto čísla chvíli zůstaneme. Kuba má dost natrénováno, takže i když při chůzi vypadá, že se šviháckyw

prochází po kolonádě a hůlky má jen na parádu, brzo mu koukáme na záda. Držet s ním dva dni tempo, achillovku si můžu uříznout, jdu si pronajmout auto a můžu jet PCT maximálně v doprovodném vozidle.

Po delší době cítím vlnu energie a dokonce i achillovka se uklidnila. Možná jí spíš než zmrzlina pomohl brufen, ale minimálně to není horší. Martin jde první, povídáme si a díky němu cesta příjemně utekla, takže jsem si na bolavou nohu ani moc nevzpomněla. V půl šesté dojdeme na místo na stanování, kde je i slibovaná vodní keška, takže z pěti litrů, co Jirka nesl, jsme skoro všechno nesli zbytečně. Jirka už to bere jako takový kolorit a ani nic neříká. Byl to trénink na zítra, protože nás čeká celá cesta do Wrightwoodu bez vody, tedy celých devatenáct mil.

Večer si dokonce zacvičím a chvílema si i sundám péřovku. Je hezky a vůbec se mi nechce věřit, že na středu hlásí sněžení. Určitě je to s počasím jako u nás a neví co mluví. Tedy doufám.

Napsat komentář