Blog

Den dvacátý první aneb studená noc, velký had a poslední páreček

V noci jsem se poprvé několikrát vzbudila zimou. Spali jsme v dolíku u vody a kvůli medvědovi jsme nechali otevřený celý stan, aby nás lépe viděl a nemusel se do stanu dobývat a celý nám ho rozkousat. To je samozřejmě vtip (tak z poloviny), hlavně bylo otevřeno kvůli kondenzaci, protože bylo vlhko. Úplně to nepomohlo, ale zase byla šílená zima. Dopadla jsem tak, že poté co jsem se snažila vnutit k Jirkovi, protože jsme měli spojené spacáky a on mě několikrát odehnal s tím, že je mu vedro, jsem vyndala z podhlavy péřovku a spala jsem v ní. Ve spacáku do minus deseti a v péřovce od jejíž koupě mě v obchodě odrazovali s tím, že mi v ní bude vedro. No neměli pravdu. Dokonce jsem zvládla jít v noci na záchod bez baterky a hrála oblíbenou hru “když nic nevidím, nic nevidí mě.” Ano lepším se:) Prostě noc byla dlouhá a studená.

Ráno podle toho vypadalo. Tušíte správně, nevyskočila jsem jako fretka a nenahodila v půl šesté batoh na záda. Byla jsem zmrzlá jako rampouch a stejně rychlé byly i mé pohyby. Zkrátím to. Vstávali jsme před šestou a vyrazili i s filtrováním vody a praním ponožek ve čtvrt na deset. Ano, byli jsme poslední a většina lidí vyrážela minimálně dvě hodiny před námi. Všechny jsme doběhli v poledne, když si dávali pauzu, takže zas tak zlé to s námi nebude. Prostě když jdu, tak jdu a když odpočívám, tak odpočívám. Jinak to asi neumím.

Ve druhém kopci jsem si nasadila na jedno ucho sluchátko, abych doposlouchala včerejší, medvědem přerušenou, hudební produkci. Jak se mi pěkně šlape, tak najednou v levém, volném uchu, slyším hlasité chřestění a periferně zahlédnu i jeho původce. Shodou okolností jsem si akorát říkala, že je dobře, že jsme zase ve dvou a půl tisících metrech a že tu jsou sice medvědi, ale zas tu nejsou chřestýši. Tak opět vedle, tenhle měřil minimálně metr a půl a chřestil tak, že i přehlušil hlas Freddieho. Jirka chvíli váhal a pak také proběhl a za hlasitého chřestění jsme běželi dál. Musím říct, že ten medvěd byl minimálně hezčí.

Dnešní den byl trošku monotónní, protože jsme chtěli ujít dvacet mil, takže se nedalo svítit, museli jsme šlapat. Aby se nám šlo ještě lépe, táhli jsme šest litrů vody, která od rána patnáct mil nebyla. Nevím, zda je to psychologická hra, ale jakmile musíme nést hodně vody, protože nikde není, najednou ani jeden nemáme žízeň a doneseme jí k dalšímu zdroji, kde Jirka nadává. Ale běda, jak bychom jí neměli…Kolem druhé jsme si dali oběd. Já zbytek vloček nevím od kdy a Jirka měl gurmánsky chleba, kousek sýra a takový tvrdý salám. Trošku jsem na něj smutně koukala, protože ačkoliv salám bych si nedala, tak suchý chleba klidně ano, protože vločky na dvacet způsobů dřív nebo později začnou nudit. Zase mi po nich ale není špatně, což je důležitá výhoda.

Jirka se zas tvářil, že by mi snědl vločky. Salám mu nějak nejel. Nenápadný kus hmoty, která zvířátka asi ani neviděla, nám však zpestřil celé odpoledne tím, že po její konzumaci Jirka začal nejdřív trochu hekat a pak dost intenzivně nadávat. Nejdřív na salám, pak na sebe a pak pronesl, že to byl poslední salám v životě. Jsem zvědavá, jak dlouho mu to vydrží…

Minuli jsme místo, kde zůstávali všichni a pokračovali jsme další čtyři míle dál, kde jsme v sedm postavili stan. Proběhla i krátká praxe, která aspoň trochu ulevila mému neštastnému ramenu a krku, které pořád hodně bolí. Pozitivní je, že ostrá bolest přichází vždy po více a více kilometrech. Chodí většinou po obědě, takže dopoledne je dost radostné. Párkové neštěstí jsem se snažila vylepšit večeří, a to polentou s hráškem a sušenou zeleninou. Asi se mi to povedlo, protože Jirka snědl čtyři porce a ještě to dojel dneska třetí sušenkou. Už od odpoledne ho lákám, jak ho zítra ve městě jako první věc pozvu na mega palačinky a vždycky když to řeknu, Jirka trochu zjihne. Zjistila jsem, že v palačinkárně otevírají v šest ráno a trochu se bojím, aby zítra nebyl první den, kdy budeme vstávat ve čtyři.

Napsat komentář