Blog

Den dvacátý druhý aneb další studená noc, rekordní ranní start a…PALAČINKY!

V noci byla opět zima, ačkoliv stan zůstal zavřený. Tentokrát žádná kondenzace, tak v půl šesté vstávám a stačilo zašeptat magické slovo “palačinky” a vstáváme oba. V rekordním čase se balíme a v 6:15 vyrážíme. Pak že to nejde. Máme to k silnici “jen” sedm mil. Jediný problém je, že teplota je kolem nuly a přijdu si jak rampouch, který ačkoliv jde v péřovce, nemůže se zahřát. Skoro běžím. Kdybychom nemuseli dvakrát stavět kvůli Jirkové touze kopat jamky a následně je zahrabávat, měli bychom rekord i na kilometry.

p

Přesto po půl deváté dobíháme k silnici, kde již stojí asi dvě auta a protože jsme skoro první, řidič jednoho nám nabízí odvoz za pět dolarů každý. Okamžitě bereme a já jsem ráda, že moje včerejší sliby nebudou plané. První zastávka v Grizzly Manor Cafe a chvíli po deváté přistanou před Jirkou dvě megapalačinky. Sice se chvíli rozhodoval, zda si nedá čtyři, ale naštěstí zvítězil zdravý rozum a stejně půlku nechal. Místo bylo klasické, americké, na naše poměry trochu nevypucované, ale velmi hiker-friendly. Já si mohla z menu vybrat banán, ale zase jsem měla kávu, která by množstvím a sílou probrala i otráveného Vávru. Oboustranná spokojenost.

Napumpovanou kofeinem mě i přestaly bolet nohy a já na chvíli zalitovala, že nejdeme zpět na trail. Bohužel ale celé dopoledne řeším boty, u kterých došlo k dalším komplikacím a proto přijdou až zítra, a to ještě nevím kdy. Vysílám přání o sto šest, aby to bylo co nejdříve a my se mohli vrátit na trail. Možná jsou boty chytřejší něž my, protože zítra mají být čtyři stupně a pršet až do odpoledne, tak nás tu třeba chtějí co nejvíc zdržet.

Neseme věci do ubytování, které se povedlo. Máme celý byt za cenu hostelu jen pro sebe. Pan majitel je frajer, protože nám nechá klíče vedle v obchodě se zmrzlinou a můžeme se ubytovat už dopoledne. Dáváme si sprchu a divím se, že ze mě neteče ani tolik špíny. Očivicně koupel v řece pomáhá, protože v koupelně jsem byla naposledy přesně před týdnem ráno. Docela to zvládám nebo spíš nic jiného mi nezbývá a protože se nevidím, tak to neřeším. Uklidňuji se tím, že strašidelný vzhled je tu výhoda, protože alespoň budu strašit nejen medvědy.

Nenecháváme se zlákat lenošením, ale vyrážíme na nákupy. Sveze nás hned asi druhé auto a my za chvíli vystupujeme před obchodem “Všechno za dolar”. Není dobré chodit nakupovat hladový a už vůbec ne do obchodu, kde všechno stojí dolar. Nakoupili jsme zde skoro celý nákup, který ještě dokončujeme ve vedlejším obchode trochou zeleniny a bezlepkového chleba. Budou opět gurmánské hody. Máme plný batoh jídla a přemýšlíme, že si najdeme nějakého hodného šerpu, který nám to ponese. Pak si uvědomíme, že jsme ve Státech a raději se rozhodneme část věcí poslat napřed, společně s nesmeky, jedním vařičem a Jirkovo kindlem, protože toho přečetl ještě méně než já. I s poštou to vyjde stále levněji než nakupovat jídlo v příští zastávce.

Do pokoje se dostáváme až v pět hodin a stále nevíme, kdy budou moje boty doručeny a kdy budu moct odeslat svoje stávající na reklamaci, podle čehož se bude odvíjet i zítřejší den. Využíváme nečekaného prostoru na pokoji a trochu si zacvičíme a po osmé už nic neděláme. Musím říct, že půl den ve městě člověka vyřídí snad víc než dvacet mil v kopcích. Je sice nezvykle najedený a čistý, ale…Jakoby tu něco chybělo…

Napsat komentář