Blog

Den dvacátý devátý aneb Wrightwood

Ranní klasika kolem šesté probíhá stále stejně. Nehledě na tom kdy jdu spát se prostě vzbudím, takže vstávám. Jdu využít toho, že jsem jediná a jdu si umýt vlasy. Vodou a dezinfekcí na ruce. Je mi záhadou, že ačkoliv si myju vlasy zhruba jednou týdně čímkoliv, co je po ruce nebo jen vodou, vypadají skoro stejně jako doma. Možná po svém návratu dost ušetřím za vlasovou péči, i když si nejsem jistá, že to bude fungovat i v Praze.

Podařilo se mi se ve sprše neumazat a cítím se znovu docela čistě. Zbývá ještě “vyprat” prádlo ve dvou krabicích, které se tváří jako pračka a sušička. V koupelně je naštěstí tma a tedy jejich stav není pouhým okem příliš rozeznatelný. Sypeme věci dovnitř, házíme požadovanou částku a doufáme v to nejlepší. Podařilo se. Po hodině vyndaváme prádlo suché a s trochu příjemnějším odérem. Jirka nemůže najít ponožky. Nejdřív padne vina na mě, potom na pračku, sušičku, aby je po hodince usilovného pátrání a vybalení jak mého, tak jeho batohu našel v kapse u sebe.

Sedím na zápraží u kamen a čekám na kluky. Dorazí místní pán a hlásí, že dnes má napadnout ve Wrightwoodu deset centimetrů sněhu. Pochybuji o jeho příčetnosti, trochu se motá. Je skoro červen, přece nebude v poušti sněžit. Domlouváme se, že přece jen zkusíme zavolat Janet, která má rozumné ubytování ve Wrightwoodu a počkáme. Máme štěstí, je volno a tak se balíme a vyrážíme.

Než dojdeme na silnici začíná sněžit. Bere nás hned první auto a za chvíli už jsme na poště, kde vyzvedáváme balík s jídlem a nesmeky, které se teď budou hodit. Neseme batohy na ubytování, které trumflo všechny předchozí. Útulná chata, kde je teplo a čisto. Co víc si přát. Jdeme na snídaňo-oběd do nedaleké restaurace. Bohužel už nemají snídaně, tak menu pro mě dost připománá včerejší večer. Salát a hranolky ze sladkých brambor, kousek vege burgeru od Jirky a káva. Potkáváme i ostatní hikery, včetně těch, o kterých jsem si mysleli, že jsou několik dní před námi. Nehledě na to, jak kdo chvátá, se stejně většinou dřív nebo později setkáme.

Nezvykle plní pokračujeme do “Železářství a domácích potřeb”, kde však mají i sekci s vybavením pro hikery. Nad finanční plán trochu provětrám kapsu, protože jsem zjistila, že má bolavá achillovka je zřejmě způsobena tlakem ponožky na zadní část boty. V obchodě mají prstové ponožky, které jsou vyšší a dokonce i teplé, které se nosí na ně a které v příštích dnech určitě využiji. Dlouho se nerozmýšlím a kupuji dva páry spodních a jedny svrchní. Nemám ráda vysoké ponožky, ale tady prstě není čas na parádu. Jirka donosí ty moje bývalé, takže chvíli budeme trochu jako chodící obchod s ponožkami. Dokupujeme ještě tablety do vody a provaz na věšení jídla a dostáváme k nákupu oba bombu na vařič za deset centů, takže ve finále ještě ušetříme.

Při placení vytáhne dobře stavěný pán za kasou čokoládu. Když vidí můj pohled bez zaváhání štráfek rozdělí na dva díly a jeden mi podává. Některé věci se prostě od dětství nemění, viď mami:) Poděkuji s tím, že sdílená a od cizího chutná nejvíc.

Jdeme dokoupit jídlo na dnešek a do chaty přijdeme až před pátou odpoledne. Za chvíli dorazí i neskutečně milá paní majitelka, která mi dokonce půjčí podložku na jógu. Poprvé od příjezdu nebudu cvičit na papíru. Večerní cvičení je tedy veselé. Večer dorazí ještě jeden český kluk. Honza vyrážel začátkem května a má trochu rychlejší tempo než my. Podělí se o zážitky ze sněhu a mrazu a společně probereme naše zážitky. Ještě pár let a Pacifická hřebenovska se bude moct přejměnovat na “Pacific czech trail”.

Po večeři, ke které dělám vaječné omelety přebalíme jídlo a usoudíme, že ráno moudřejší večera. Jak už to tak bývá, ve městě se mi nechce spát a tak usínám až po půl jedné a je tedy dopředu jasné, že noc bude krátká a ze mě ráno bude zombie.

Napsat komentář