Blog

Den dvacátý čtvrtý aneb vstávání v noci, nové boty a oběd místo večeře

Spát jsem šla před půlnocí, jako vždy, když potřebuji brzy vstávat. Zatím se mi vždy nejhůř spí ve městě v posteli. Asi podvědomě vím, že bych měla hodně spát a odpočívat a proto jsem schopná spát maximálně pět hodin a víc ani ťuk. Budík ve 4.45 byl krutý. Když člověk pospíchá, čas letí jako splašený, takže jsem zvládla rychlou sprchu, zabalit a dvakrát se napít kafe. Něco co vzdáleně připomínalo Jirku také zabalilo batoh a nereagovalo na žádné vnější podněty. Ještě s dvěma dalšími hikery jsme se naložili v 5:30 do auta a podstatně aktivnější majitel hotelunás dovezl na trail.

V šest jsme vyšli přesně z toho místa, kde jsme převčírem přestali. Teplota se pohybovala okolo nuly a měla jsem pocit jak když před každým krokem zamrzám. Chtěli jsme ujít nco přes dvacet mil s ohledem na moje nové, na slepo objednané boty, které jsou přesným opakem těch, co jsem měla doposud. Nejméně oblíbený model Altra, který je vlastně verzí barefoot, ale s podrážkou upravenou do terénu. Již po pár kilometrech jsem cítila, že nákup se tentokrát povedl a vyplatilo se den počkat. Absence měkké podrážky mi konečně dopřála cítit zem pode mnou a já si nepřišla, že chodím po peřině. Nechci předbíhat, ale myslím, že si z další zastávky objednám minimálně dva další páry a nechám si je poslat dopředu.

Den byl dost jednotvárný, až na teplotní skoky. Celý den jsem nesundala leginy pod kraťasy, ale chvíli byla zima a studený vítr skoro na péřovku, aby o pár minut později nastalo úplné bezvětří a pralo slunce. V jedenáct máme za sebou 15mil a jíme. Přesně jak se dalo čekat – jsme na trailu a máme hlad jako vlk, tedy přesně naopak než když jsme ve městě a můžeme si cokoliv dát. Vypadá to na dokupování potravin na benzínce za tři dni.

Ve tři odpoledne, ač je to oběma hloupé kempujeme na krásném místě uprostřed lesa u potoka. Oba bychom ještě mohli jít, ale máme v nohách dvacetdva mil a já první den nové boty. Jsme také nevyspalí, takže plán zní jasně. Nebudeme to pokoušet, uvaříme místo oběda večeři, na chvilku se podíváme na víčka zevitř, můžeme si konečně číst a večer si zacvičíme. Realita, jak už to tak bývá, byla trochu jiná. Opravdu jsme si asi ve čtyři lehli, abychom upadli do jakéhosi kómatu. O hodinu a kousek později mne začaly budit hlasy lidí, kteří přišli a také kempovali. Snažila jsem se chvíli číst, ale zavíraly se mi obě oči, abych nakonec klimbala s Kindlem v ruce. Nebylo mi ani trochu dobře. Ranní ofouknutí, nevyspání a dost kilometrů v botách udělaly své. Teplota, zacpaný nos a při každém smrknutí plný kapesník krve. To už je tu takový kolorit, který začal, jakmile jsme vyšli a nemůžu se toho zbavit.

Nedalo se nic dělat, vyndala jsem tyvek a šla to chvíli rozcvičit. Půl hodina cvičení a následné dýchání mi udělaly dobře. Spolkla jsem tradiční večerní prášek proti alergii, bez kterého bychom ani jeden nefungovali, výjmečně jsem pokračovala brufenem a šla si znovu lehnout. V půl deváté “zhasínáme” a já mám na sobě i Jirkovo oblečení a doufám, že nezmrznu.

Napsat komentář