Blog

Den druhý a malá lekce fyziky

Včera večer jsem po vypnutí ipadu usnula jako miminko. Několikrát mne vzbudil Jirka, který měl problém přesně opačný a prý do dvou ráno oka nezamhouřil. Bylo mu hrozné horko, takže spal jen v tričku a otevřeném spacáku. Mně bylo v mém pelíšku do mínus deseti s vložkou navíc, oblečené do merino legín, dvou triček a kukly na hlavu moc příjemně. Nechci si představovat co bude v noci až bude opravdu zima a ne dnešních příjemných osm stupňů.

Probudilo mne lehce po šesté ráno mé studené koleno opírající se o stěnu tarpu, který se trochu prověsil. Praktické věci ještě budeme muset doladit. První co mne napadlo bylo “pojďme rychle sbalit a hned vyrazit ať ujdeme před horkem co nejdál. V praxi to dopadlo tak, že když jsem vylezla ze stanu a viděla tu krásu a klid zapnula jsem vařič a začala dělat kávu. Vyjít nám zabralo decentní tři hodiny, což je další věc, na které musíme zapracovat. Ovšem první ráno (a další dva týdny) se opravdu honit nebudeme.

Než jsme vyšli usilovně jsem se snažila rozcvičit pravé rameno, které se tvářilo, že je zralé na okamžitou operaci. Uvolnilo se, když jsem ho otočila do určité polohy, ale v tu chvíli začal úplně stejně krk a já tak dostala na výběr – odumírající rameno nebo krk kam se obratle jaksi nemůžou vejít. Rozhodla jsem se to střídat a ač se mi šlo lépe než včera trochu jsem propadala trudomyslnosti, že tohle prostě nedám. Na otázku, jak se mi jde stačil Jirkovi jediný pohled. Podíval se pozorněji a zeptal se
“Proč máš ten batoh tak nízko?”
Já: “Abych ulevila ramenům”
J: “Ale takhle ti všechna váha leží právě na ramenou”
Já: “To není možný”
J: “zkus si to dát výš uvidíš”

Jen nerada jsem zkusila batoh posunout lehce nad boky a stal se zázrak. Rameno a krk sice pořád bolely, ale byla to snesitelná bolest, možná dokonce, jak s oblibou na lekcích říkám “lehký diskomfort.” Z názvu bederní pás při hlubším zamyšlení vyplývá, že by se měl nosit na bedrech, ale při rychlém startu s plnou náloží jsem prostě nepřemýšlela. Zavzpomínala jsem na lekce fyziky na gymplu a všechno do sebe zapadlo. Vyzkoušená platí a naštěstí nikde nic nekřuplo.

První čtyři míle jsme klesali, aby se nám dostalo výhledu, že to co klesám bude zase stoupat, jen výš. Převýšení cca 400metrů na čtyři kilometry a mně došlo, že jediné, co tu poušť připomíná je sucho a neskutečný prach, který máme úplně všude.

Po srovnaném batohu cesta skoro příjemně ubíhala a já byla schopna se i chvílemi kochat. Nic jiného mi ani nezbývá, protože zaměřím-li se příliš na sebe, kamžitě si uvědomím, že mě nepřetržitě něco bolí. Došli jsme k poslednímu zdroji vody, podobně žlutému jako včera a dofiltrovali jsme pro jistotu čtyři litry. Jak jsme už ráno tušili, do největšího krpálu půjdeme v pravé poledne. Trochu nepřesvědčivě jsme se utěšovali, že je to dobře, že aspoň něco natrénujem.

Lake moreno a luxus sprchy
Pozitivní značka máme za sebou 22 mil

Upřímně říkám, že minimálně začátek jsem si představovala daleko jednodušší. Půjdeme přece pouští=vedro a rovina nebo ne? I pokud se dívám do map a něco z nich vyčtu stejně si převýšení nedovedu v reálu představit. Z části je to asi mou povahou ve stylu “všechno je v pohodě a průšvihy řeším až přijdou” a z části tím, že kamkoli se člověk na internetu podívá, všude čte jen ty pozitivní zážitky. Všichni vyskotačí dvacet, třicet kilometrů a málokdo narovinu přizná, že ho fakt, ale sakra fakt hodně bolí záda po prvních pěti kilometrech. Určitě jsou tu borci, co mají natrénováno a hodí osmikilový batoh na záda, protože víc nepotřebují a uběhnout první den třicet kilometrů v těhle kopcích jako nic. Všechna čest. Pár jsem jich tu viděla. Myslím, že to jde pojmout i jinak a výletně, zvlášť ten začátek, když člověk není zkušený horal, protože odpálit se je hrozně jednoduché.

Dost tu zatím pozoruji hromadnou “strhávací” náladu. Před startem většina lidí říkala, jak vyrazí v klidu a pomalu, ale odpoledne jsme už skoro nikoho neviděli. Jde-li člověk sám, nechce zpočátku nocovat o samotě a nechá se tak jednoduše strhnout k více kilometrům, než na co má, protože všechno se nasčítá a s velkou pravděpodobností se mu to později vymstí. Nebýt jógové praxe, asi bych nebyla výjimkou, člověka sice něco bolí, ale “hej se ještě hecnu ne, co to je pár kilometrů.” Naštěstí však vím, že nejlepší praxe je ta, po konci které se nebudete moct dočkat druhého dne, až se znovu postavíte na podložku. Nedá se říct, že bych se nemohla dočkat, až si nasadím batoh (jehož obsah jsem dnes poněkud zredukovala), ale určitě se těším, až půjdeme zítra dál. Výhodou trailu je, že i ty nejsebevědomější borce dřív či později zkrotí a jak jsem včera poznamelana, jsem zvědavá, kde skupina ne moc pokorných, ale zato nesmrtelných “testosteronových kokůtků”, kteří s náma také vyráželi bude za dva měsíce.

Tíha batohu udělá minimalistu z každého. Odteď jedny kalhoty na všechno(kromě spaní:)
Jirky zasloužená odměna. Do té doby něž zjistil, že jí nemůže pít ani v bistru, ani před bistrem ani jí otevřít. Sláva “Svobodné Americe” 🙂

Na druhou stranu je škoda, aby člověk kvůli strachu z neznáma nejel a nemusí to být zrovna PCT. Ano jsou tu jedovaté kytky všude okolo, jsou tu hadi a další u nás neznámá zvířata, ale taky je to tu neskutečně krásné, a to jsme ještě nikam nedošli. Není nutné se vypravit rovnou na půl roku, k zážitkům stačí úplně pár týdnů či dnů, ve kterých zkusí člověk opustit svou komfortní zónu a trochu se třeba zamaže. I kdybych měla za týden skončit, stálo to za to.

Napsat komentář