Blog

Den devatenáctý aneb vděčnost a Jirky krize

V noci jsem se několikrát probudila, protože jsem měla pocit, že kolem stanu pořád někdo chodí. Jak jsme byli blízko civilizace i opuštěného parkoviště, necítila jsem se úplně konfortně a podle toho jsme také v půl7 ráno vypadala. Bylo krásně a tak jsme úplně nechvátali, což se později ukázalo jako dost velká chyba. Ještě večer vznikla spontánní říčka z odpoledního deště kousek za stanem, tak jsme měli i vodu a já ráno ještě “vyprala” nebo výstižněji řečeno omočila ponožky a tričko v dešťové vodě. Prostě velké evropské hygienické nároky přizpůsobené místním podmínkám neboli děláme co můžeme.

Naše první zastávka byla pouze tři míle daleko na větrné farmě. Místní pracovníci mají hikery rádi a tak je nechávají ve své stanici odpočinout, doplnit si vodu a dokonce dát si sprchu. Jak já jsem se těšila. Celá cesta byla do kopce a pralo do nás slunce. Pro lepší představu – pokud mluvím o “kopci” prosím představte si Sněžku ve svém nejprudším stoupání a přidejte velké kameny střídající se s hlubokým pískem. Mně se však šlo dobře, protože mne znenadání prostoupila naprostá vděčnost. Za to, že tu můžu být, že po všech zdravotních problémech a úrazech mám dvě nohy, které jdou, že ve svých třiatřicetiletech s lehce chromým ramenem a krkem mohu vzít batoh na záda a prostě jít, že ač je jeden den na nule a druhý čtyřicet stupňů já se pořád posouvám pomalu dopředu, že mám parťáka, který jde se mnou a se kterým se vždycky dohodnem a hlavně že si tohle všechno uvědomuji. Ušla jsem cestu ani nevím jak v naprostém klidu a splynutím se svým okolím.

Ve stanici nás pán mile přivítal, mohli jsme si udělat kávu, vzít si vodu a odpočinout si. Byl tu již jeden kluk, se kterým jsem si, než se Jirka umyl fajn popovídala. Tím bohužel návštěva skončila, protože pán přišel s tím, že musíme hned jít, protože do konce dne zavírá. Nedalo se nic dělat, rychle jsme se sbalili, doplnili vodu a šli si sednout ven. Byla zde totiž wifi a já potřebovala vyřídit pár provozních věcí. Jirka se nasnídal a pomalu jsme vyrazili. Po chvíli začala dnešní zábava jmenující se Jirky krize. Je zajímavé, jak se v této činnosti střídáme. Má slabá chvilka nebo spíš dopoledne bylo před dvěma dni v těch největších kopcích, kde jsem střídavě nesnášela sebe, kopec, trek, hůlky, batoh, sebe, sebe a sebe. Dnes byla řada na Jirkovi a já už jsem na dvacet metrů cítila, že bude nejlepší, když půjdu napřed. Myslím, že každý v sobě máme nějaké potlačené věci, o kterých když člověk začne přemýšlet a něco chce změnit, jdou ven. Při fyzické námaze tohoto charateru a nemožnosti přestat nebo “utéct” je tento efekt několikrát silnější. Přirovnala bych to ke cvičení hathajógy s několika minutovými výdržemi, které mám z Indie v živé paměti a Jirka taky. Stát na podložce bez možnosti si ulevil a prostě tam být a dýchat dost připomíná táhnout se ve čtyřicetistupňovém vedru do kopce několik dní pěšky od civilizace. Ať tak nebo tak, člověk musí dýchat a prostě to přežít.

Asi po hodině chůze jsme začali klesat k řece, ve které jsme se chtěli vykoupat a já si vynahradit sprchu. Opravdu tam byla a tak i nálada v mužské části týmu začala být veselejší. Už jsme i začali mluvit a hledali jsme aspoň malý stín na svačinu, který jsme našli až u řeky a byl z toho rovnou oběd. Jirka měl gurmánsky chleba s mini salámem a sýrem ze včerejšího nákupu a já klasicky vločky, protože mám snídani a oběd dohromady. Pak jsme se dojedli tyčinkou a chvíli jsme přemýšleli, že bychom nejraději snědli i zbytek jídla co sebou neseme. Jirka proto, aby zajedl vztek a splín a já proto, že mám své dni a snědla bych i to kamení v řece. Nakonec jsme se raději šli vykoupat a já si přečetla tři stránky v knížce.

Bylo největší horko, co jsme tu zažili, ale věděli jsme, že pokud nechceme ujít jen deset mil, musíme se pohnout. Čekala nás minimálne hodina chůze vyschlým korytem řeky a hledání trailu, který se při záplavách ztratil, což vedlo k tomu, že jsme se motali sem a tam a odpočinek jakoby nebyl. Role jsme si nyní vyměnili, Jirkovi se ulevilo a já byla jak přejetá traktorem. Těžce jsem za sebou táhla nohy a měla pocit, že omdlím. Vděčnost stále byla přítomná, ale jakoby v dálce a já jen automaticky dávala jednu nohu před druhou. V případech krize mi pomáhá si stoupnout jakoby za své myšlenky a prostě být pozorovatelem pozorovaného. To sice nezrychlí můj výkon ani ze mě neučiní zábavného společníka, ale je to chvíle, kdy mi dochází spousta věcí, na které zde na blogu úplně není prostor.

Bylo jasné, že dnešní den bude vzdálenostně kratší. Kolem půl sedmé jsme došli nahoru, kde nás čekal nádherný výhled na Mount Jacinto z druhé strany a na Palm dessert. Stavíme stan, já “vařím”, dnes polentu s hráškem a sušenou zeleninou, protože nic jiného jsem v nákupních možnostech v Cabazonu nevykouzlila. Myslím, že na tu bídu to byla velká hitparáda, ale pak se samozřejmě ještě dojídáme tyčinkou. Lepší jíst už teď, než abychom se za měsíc snědli navzájem, ať už vzteky nebo hlady.

Napsat komentář