Blog

Den devatenáctý aneb vděčnost a Jirky krize

V noci jsem se několikrát probudila, protože jsem měla pocit, že kolem stanu pořád někdo chodí. Jak jsme byli blízko civilizace i opuštěného parkoviště, necítila jsem se úplně komfortně. Bylo krásně a proto jsme úplně nechvátali, což se později ukázalo jako dost velká chyba. Ještě večer vznikla kousek za naším stanem spontánní říčka z odpoledního deště, ze které jsme nabrali vodu a já ráno ještě “vyprala” nebo výstižněji řečeno omočila ponožky a tričko v dešťové vodě.

Naše první zastávka byla pouze tři míle daleko na větrné farmě. Místní pracovníci mají hikery rádi a tak je nechávají ve své stanici odpočinout, doplnit vodu a dokonce dát si sprchu. Jak já jsem se těšila. Celá cesta byla do kopce a pralo do nás slunce. Pro lepší představu – pokud mluvím o “kopci” prosím představte si Sněžku ve svém nejprudším stoupání a přidejte velké kameny střídající se s hlubokým pískem. Mně se však šlo dobře, protože mnou znenadání prostoupila čistá radost a vděčnost. Za to, že tu můžu být, že po všech zdravotních problémech a úrazech mám dvě nohy, které jdou, že ve svých třiatřicetiletech s lehce chromým ramenem a krkem mohu vzít batoh na záda a prostě jít, že ač je jeden den na nule a druhý čtyřicet stupňů já se pořád posouvám pomalu dopředu, že mám parťáka, který je tu se mnou a se kterým se vždycky dohodnem a hlavně že si tohle všechno uvědomuji. Ušla jsem cestu ani nevím jak v naprostém klidu a ve splynutí se svým okolím.

Ve stanici nás pán mile přivítal, mohli jsme si udělat kávu, vzít si vodu a odpočinout si. Byl tu již jeden kluk, se kterým jsem si, než se Jirka umyl fajn popovídala. Tím bohužel návštěva skončila, protože pán přišel s tím, že musíme odejít, protože až do zítra zavírá. Rychle jsme se proto sbalili, doplnili vodu a šli si sednout ven. Byla zde totiž wifi a já potřebovala vyřídit pár provozních věcí. Jirka se nasnídal a pomalu jsme vyrazili. Po chvíli začala dnešní zábava jmenující se Jirky krize. Je zajímavé, jak se v této činnosti střídáme. Má slabá chvilka nebo spíš dopoledne bylo před dvěma dny v těch největších kopcích, kde jsem střídavě nesnášela sebe, kopec, trek, hůlky, batoh, sebe, sebe a sebe. Dnes byla řada na Jirkovi a já už jsem na dvacet metrů cítila, že bude nejlepší, když půjdu napřed. Myslím, že každý v sobě máme nějaké potlačené věci, které se objeví přesně ve chvíli, začne-li člověk trochu přemýšlet a chce-li se sebou něco udělat. Při fyzické námaze tohoto charateru a nemožnosti přestat nebo “utéct” je tento efekt několikrát silnější. Přirovnala bych to ke cvičení hathajógy s několika minutovými výdržemi, které mám z Indie v živé paměti a Jirka taky. Stát na podložce bez možnosti si ulevit a prostě tam být a dýchat dost připomíná táhnout se ve čtyřicetistupňovém vedru do kopce několik dní pěšky od civilizace. Ať tak nebo tak, člověk musí dýchat a přežít.

Asi po hodině chůze jsme začali klesat k řece, ve které jsme se chtěli vykoupat a schladit. Opravdu tam byla, a tak nálada i v mužské části týmu začala být veselejší. Jirka začal zase mluvit a hledali jsme aspoň malý stín na svačinu, který jsme našli dole až u řeky u které jsme si udělali rovnou obědovou pauzu. Jirka měl gurmánsky chleba s mini salámem a sýrem ze včerejšího nákupu a já klasicky vločky, protože mívám snídani a oběd dohromady. Pak jsme se dojedli tyčinkou a chvíli jsme přemýšleli, že bychom nejraději snědli i zbytek jídla co sebou neseme. Jirka proto, aby zajedl vztek a splín a já proto, že mám své dni a snědla bych i kamení v řece. Nakonec jsme se raději vykoupali a já si přečetla tři stránky v knížce.

Bylo největší horko, co jsme zatím zažili, ale věděli jsme, že pokud nechceme ujít jen deset mil, musíme se pohnout. Čekala nás minimálně hodina chůze vyschlým korytem řeky a hledání trailu, který se při záplavách ztratil, což vedlo k tomu, že jsme se motali sem a tam. Role jsme si nyní vyměnili, Jirkovi se ulevilo a já byla jak přejetá traktorem. Těžce jsem za sebou táhla nohy a měla jsem pocit, že omdlím. Vděčnost byla stále  přítomná, ale jakoby v dálce a já jen automaticky dávala nohu před nohu. V případech krize mi pomáhá stoupnout si za své myšlenky a prostě být pozorovatelem pozorovaného. To sice nezrychlí můj výkon ani ze mě neučiní zábavného společníka, ale je to chvíle, kdy mi dochází spousta věcí, na které na blogu není prostor.

Bylo jasné, že dnešní den bude vzdálenostně kratší. Kolem půl sedmé jsme se doškrábali nahoru, kde nás čekal nádherný výhled na Mount Jacinto z druhé strany a na Palm dessert. Stavíme stan, já “vařím” polentu s hráškem a sušenou zeleninou, protože nic jiného jsem z nákupních možností v Cabazonu nevykouzlila. Myslím, že na tu bídu to byla velká hitparáda, ale pak se samozřejmě ještě dojídáme tyčinkou. Lepší jíst už teď, než abychom se za měsíc snědli navzájem, ať už vzteky nebo hlady.

Napsat komentář