Blog

Den devadesátý sedmý aneb “prach a špína v Oregonu” a srnky ve stanu

Den začíná klasicky v pět, na což si stále nemůžu zvyknout. Stejně jako jsem se za rok v Indii nenaučila vstávat vesele po čtvrté ráno, tuším, že ani tady se mi to nepovede, ale naděje umírá poslední. Nohy bolí čím dál víc, což beru jako znamení to nervat. Je zajímavé, že svaly mne tu ještě nebolely, ale kosti od kotníků dolů a achillovky jsou v jednom ohni. Ony se za pár mil rozejdou, ale beru to jako znamení, že rozcházet se nebudou čtyřiceti mílemi za den, stejně jako Jirkovo koleno.

Před půl sedmou už šlapeme a na programu jsou opět amplitudy nahoru-dolu. Jediný rozdíl oproti Washingtonu je to, že kopce jsou místy mírnější a za odměnu je mezi nimi někdy i rovinka, což bylo na severu nemyslitelné. Nepříjemným bonusem je neskutečný prach, který je daleko jemnější než v poušti a suchý vzduch, takže opět po dvou měsících smrkám denně krev. Vypadá to, že moje zdravé dutiny zůstaly na hranicích a jen tak mě nedoběhnou. Dny se stávají poněkud jednotvárnými, což je určitě dáno více aspekty. Jdeme povětšinu času v lese a nemáme moc výhledy. Procházíme-li kolem nádherných jezer nemáme buď čas nebo, a to je častější, objeví se takové množství komárů, že raději sbíráme veškeré síly a doslova utíkáme pryč. Stále si zvykáme na vedro, které neoblomně zaútočí po desáté dopoledne poté, co jsme v noci zvládli solidně promrznout. No není to stále procházka po kopretinkách a dokonce i Jirka již doposlechl několik audioknih.

Na oběd chceme zastavit u jezera a vykoupat se, což je nám znemožněno bodavými bestiemi. Rychle nabíráme alespoň vodu a obtěžkáni několika litry jdeme co to dá. Po další půlhodině kapitulujeme a obědváme téměř na trailu. Musíme oběd uvařit, protože večer vařit nezvládáme a po třech dnech na tyčinkách musíme ulevit i zásobě rýže. Jíst ve vedru je ještě únavnější než nejíst, zvlášť pokud je jídlo spojené se zběsilým máváním kolem sebe ve snaze zabít co nejvíc komárů a podle toho Jirka také vypadá.

Alespoň se zbytečně nerozsedíme a jen co dojíme jdeme dál. Procházíme již druhý den ohořelou oblastí a výhledy jsou poněkud neutěšení. Uprostřed spálených lesů jsou však často vidět malé stromky, jejichž semena se sem dostala neznámo jak a to dává naději, že po čase se i tyto rozlehlé oblasti zmátoří a zazelenají.

Po dalších čtyřech hodinách chůze si přiznáme, že ze třiceti plánovaných mil bude “jen” pětadvacet. Děláme si kávu u jezera, kde je pouze snesitelné množství komárů a shodneme se, že jsme udělali stejnou chybu jako ve Washingtonu, kde jsme si plánovali chodit pětadvacet mil denně, což nám hned čtvrtý den překazilo počasí. Zde jsme bláhově chtěli chodit přes třicet, což jsme několikrát v pohodě zvládli, ale jiné dny nás představa celodenního bezhlavého běhu jen otrávila. Vracíme se proto k systému, který pro nás funguje nejlépe. Neplánovat.

Přemůžeme se a nasazujeme batohy a vycházíme vstříc posledním šesti mílím, v jejichž okolí chceme dnes nocovat. Po cestě potkáme mladou rangerku, která zkontroluje naše permity a v rychlosti nám zopakuje, jak se v lese máme chovat. Její prací je chodit po lese a povídat si s lidmi a já mám asi nové oblíbené zaměstnání. Po sedmé dojdeme k rybníčku, kde zázračně nejsou komáři a je tam místo pro náš stan. Vidíme spoustu stop, které napovídají, že tu zřejmě nebudeme sami.

Nestihneme ani dostavět střechu nad hlavou a už jen pár metrů od sebe vidíme ony dvě obrovské, náderné oči. Srnka. A opět se ani trochu nebojí. Sedím na kládě a hraji se srnkou oblíbenou hru, která vypadá následovně:

Srnka se schová za keř a skloní hlavu. Já hvízdnu. Srnka vyskočí a vytrvale na mne bez hnutí hledí. Za chvíli se opět schová a celá taškařice se až do zblbnutí opakuje. Nevím, jak srnku, ale mě to baví moc.

Končíme až ve chvíli, kdy musím jít cvičit. Má praxe se tu změnila z módu “blbnutí na podložce” do stadia “chci se ráno hýbat a cvičím tak dlouho, dokud mě nesežerou komáři nebo není úplná tma.” Než skončím střídavě přijde srnek ještě několik.

V půl desáté zhasneme a než stihneme usnout slyšíme kopýtka klapat přes kořeny a padlé kmeny až k našemu stanu. Snažíme se srnky odehnat, protože hrozí, že zakopnou o šňůru a spadnou na nás i s naším stanem. Marně. V noci se několikrát budíme, abychom je odehnali, což se nám až do rána nepodaří. V pět zazvoní budík, polomrtví se vyhrabeme ze stanu a zjistíme, že jsme u rybníku sami. Vyskotačené srnky někde spokojeně chrupkají a to nemusí dnes jít dvacet mil.

Napsat komentář