Blog

Den devadesátý druhý aneb krátký start další etapy

Ráno se v šest vzbudím a mám poprvé pocit, že se nepostavím. Nohy jsou v pořádku, ale břicho. Dámy mne jistě pochopí. Odplazím se do sto metrů vzdálené koupelny, kde strávím hodně minut, abych se ještě v horším stavu dopravila zpět do stanu. Tohle bez brufenu nepůjde a modlím se, aby křeče rychle přešly. Naštěstí za půl hodiny zabírá, já přestanu mít zimnici a můžu vstát. Je možné, že hikování dámským dnům příliš neprospívá nebo alespoň mi to tak připadá.

Jsem dost nepoužitelná a moje normální provozní tempo se dnes někam ztratilo. Snažím se objednat boty na další zastávku, tektokr’t troch dřív, protože chození na boso bez podrážek nechci opakovat. V tom uvidím Coleen, která dorazila včera večer. Coleen je jeden z nejvtipnějších lidí, které jsem v životě poznala a její suchý humor mě neskutečně baví. Když potom během našeho hovoru zjistím, že je také bývalý právník a se svou prací před lety skončila po vážné nemoci, protože v tom neviděla smysl, rozumíme si ještě víc. Coleen je nejen vtipná, ale také asi největší borec tady na trailu a její sílu bych si jednou přála mít.

Podaří se nám zařídit vše potřebné, včetné objednání jídla na další dvě zastávky, bot, letenek a dalších povinností. Trochu mne mrzí, že tato zastávka byla bez většího cvičení, ale i tak to musí být. O poskakování na podložce tento výlet není a ani být nemá. Musíme ještě na poštu, která otevírá ve dvě a my musíme poslat balík s věcmi, abychom si na Oregon trochu ulehčili batoh. Chvíli čekáme ještě na dalšího čecha Toma, který akorát se svojí partou dorazil a my se chceme rozloučit, protože už se možná nepotkáme. Na trail vyražíme až ve čtyři a budeme rádi, když dnes vyjdeme desetimílový kopec vedoucí z Cascades Locks, které leží jen třicet sedm metrů na mořem.

Tohle není kopec, ale stoupání, které vymyslel jen hodně poťouchlý člověk. Trail je vyšperkován kameny, prachem a po většinu cesty komáry. Už jsme se dlouho neviděli, ale naštěstí jsme se rozšoupli a na amazonu si proti komárům koupili raději celý oblek. Bohužel na nás čeká až za sto padesát mil, tak nás snad do té doby nesežerou. Kempujeme téměř nahoře v lese, kde nám poslední západ slunce ty krvelačné bestie zkazí tak, že se raději běžíme schovat do stanu. Oba máme na Oregon jedno přání, tak za pár týdnů uvidíme, zda se nám splní. Večerka v devět překvapivě nevyšla a když v půl jedenácté dopisuji tyto řádky jsem zvědavá, jak se budu tvářit na budíček v pět.

Napsat komentář