Blog

Den devadesátý devátý aneb únava materiálu a krize v lávových polích

Budík zvoní v půl šesté, protože jsem šla spát v jedenáct a to jsem stejně nestihla udělat vše, co jsem chtěla. Ráno se nevzbudím radostným vyskotačením ze spacáku, ale upřímně se mi chce umřít. Ani překrásný opar vznášející se nad jezerem a barvy východu slunce mne neproberou z letargie. Všichni ostatní na pláži ještě spí a já mám už od rána blbou náladu. Zlobím se. Na sebe, že jdeme pryč tak brzo, že pořád pospícháme, ale hlavně proto, že se zlobím, místo abych zvesela vstala a těšila se na nový den, protože mi nic nechybí a nemám nárok na špatnou náladu.

Snídaně je až od půl deváté a my chtěli vyrazit ráno. Než si stihneme dát kávu je stejně půl osmé a my odcházíme. Ostatní se velmi diví, proč nepočkáme na snídani, ale být v davu tři sta lidí asi ani jeden z nás momentálně nechce. Vstupem do lesa se moje letargie ještě prohlubuje. Co se to sakra děje? Je krásně, neprší, nic se neděje a já bych přesto nejraději zlámala obě hole, hodila batoh ze skály a skočila za ním. Úplně mne to ochromuje. Myšlenky lítají sem a tak jako na centrifuze a nejdou zastavit. Jít za ně se nedaří a mne se pro změnu zmocňuje úzkost, která po vzteku přebírá velení. “Už se nám to krátí, co budu dělat až se vrátíme?” “Co když to nepůjde?” “Co když….?” Směs sebelítosti, vzteku sama na sebe, vzpomínek a stále neodložených věcí je třaskavou náloží, která se odjistila bez mého vědomí.

V kopci to nevydržím a brečím. Dobrý, slzy to odplaví. Když už brečím po třetí, přestává mne to bavit. Tenhle stav znám a opakovaně se vrací, pokaždé však s větší intenzitou a jinými kulisami. Nyní, jakoby se ego už nemělo čeho chytit, se to děje bezdůvodně. Prostě je mi blbě a potácím se mezi naprosto bezdůvodnou sebelítosti a zuřivostí na sebe sama. Dýchat, hlavně dýchat, to je momentálně jediné a nejdůležitější. Než dojdeme k lávovým polím, je mi lépe. Není to ještě úplně v pohodě, ale jsem už zase při smyslech schopna relativně racionálního úsudku. Výborně, to bychom pro dnešek snad měli.

Lávová pole jsou, asi jako akvadukt v poušti Mojave, obávaným úsekem. Je sice dlouhý jen necelých deset mil, ale celou dobu se jde po exponovaných ostrých lávových kamenech, bez možnosti se schovat do stínu. Kameny jsou místy velmi ostré a pro nohy je terén značně namáhavý. Ideální je tuto pasáž projít ráno či večer, a proto jsme tu v pravé poledne. K naší úlevě při průchodu dolů k silnici fouká vítr a tak ani necítíme pražící slunce, ale přesto se pro jistotu oba pečeme v dlouhých rukávech.

Říkám si, že ač jí moc nepiji, dala bych si limonádu, což se mi dole na parkovišti splní. Slečna, která šla PCT před dvěma lety má nemocného psa a nemohla jít dnes na trek a tak nakoupila pár ochucených vod a piv a šla si spolu se svým kamarádem, který jde PCT letos, sednout k trailu. Pití nás osvěží, ale společnost je trochu na jiné vlně a tak poděkujeme a za dvacet minut se zvedáme. Po cestě si uděláme malou zacházku k observatoři postavené na lávových polích, která má ve svem prvním patře několik okének, kterými jsou vidět jednotlivé hory. Konečne tak vidíme všechny okolní kopce pojmenované.

Při odchodu se nás tatík, který fotí svou rodinu ptá, zda jdeme PCT. Přikyvujeme a dostane se nám pochvaly, že jsme skvělí, báječní, úžasní a nejlepší, tedy přesně takoví, jak si dnes skutečně nepřipadám.

K jezeru jsou to poslední čtyři míle a je jasné, že třicetimílový den to dnes opravdu nebude. Tím jak si nedáváme volné dny, protože ani jednoho z nás to do amerických maloměst podél trailu netáhne, je značná únava materiálu, chodidly počínaje, hlavou konče. Vůbec to nesouvisí s trailem jako takovým nebo že by nás to už nebavilo. Jen člověk někdy vytrvalou chůzí mimo civilizace dá průchod věcem, které v reálném životě zůstávají umě skryté nebo o kterých byl přesvědčen, že jsou již pryč a slušně to s ním zamává.

Stan stavíme u jednoho ze dvou jezer blízko trailu. Vybrali jsme si to menší, které mi trochu připomíná jezírko u babičky na chatě, jen trochu čistější. Na jednom ze tří míst určených ke kempování už stojí jeden stan a sympatická paní zřejmě se synem. Kluk obdivuje náš tyvek pod stan, který se zde užívá při stavbách domů jako chránicí materiál. Když zjistí, že jdeme trail celý, přijde nám nabídnout zbytky od jejich večeře, což Jirka s díky odmítá a později tohoto činu hořce lituje. Hikers hunger je zřejmě zpět a my jsme opět bez čokoládky. Koupeme sebe i stan a Jirkovi se podaří další husarský kousek. Tolik se raduje z vody, která má více než deset stupňů, že do ní skočí po hlavě a několik vteřin poté, co se vynoří z něj v panice vypadne “ty vole brejle.” Snažím se zachovat chladnou hlavu a říkám, že je určitě najdeme, jen co se zkarbované dno jezera opět usadí, zatímco mi v hlavě na pozadí běží film na téma “jeden slepý a druhý bez orientačního smyslu jdou spolu lesem.” Voda si naštěstí sedne a brýle najdeme a já ještě chvíli nejapně žertuji, že jsem mohla být jako psovod. Vaříme večeři, po které zcela netradičně nepokračujeme dál. Místo obvyklého a pro thru-hike někdy zcela nezbytného honění mil se dne věnujeme daleko důležitějším věcem. Chvíli si sednout a jen být.

Napsat komentář