Blog

Den devadesátý čtvrtý aneb kdo řekl, že v Oregonu nejsou kopce děsně kecal

Budík zvoní v pět, což je s ohleden na to, že jsem šla spát po čtvrt na jedenáct poněkud nemilé. Nedá se svítit a tak než stihnu opět usnout vstávám a raději o tom moc nepřemýšlím. Snídáme tyčinku při balení stanu a chvíli po šesté vyrážíme. Ty starty ještě musíme doladit, ale nejsem si jistá, že se to povede už na tomhle trailu. Naše první zastávka jsou Ramona falls, ke kterým si trochu zajdeme a na které se těším od začátku. Trochu se obávám, jak to tam bude vypadat, protože je sobota a je to oblíbená destinace víkendových turistů, ale prostě to tak vyšlo.

Prvních několik mil je již tradičně do strmého kopce, který nás má zřejmě rozehřát na zlatý hřeb dnešního dne, kterým je desitimílové stoupáni do Timberland Lodge, kde na nás čeká balík. Před půl desátou stojíme před nejhezčím vodopádem, který jsem kdy viděla. Ukrytý uprostřed lesa, porostlý mechem s vodou stékající po menších či větších kaskádách. Připadá mi tak krásný, přirozený a zároveň jemný, že mě to až dojímá. Na turisty je naštěstí v sobotu ještě brzy a tak jsme tu skoro sami. Snídaně tak bude s výhledem, na který jen tak nezapomenu. Než stihneme sníst vločky, místo se rychle zaplní a tak odcházíme právě včas. Tato část trailu je široká a měkkým písčitým povrchem, taková trailová dálnice, což je celkem změna od deseticentimetrového trailu ve Washingtonu.

Nestačím strávit ani zážitek ani snídani a už prudce stoupáme. Kdo tvrdil, že Oregon je rovina, měl by za trest vyrazit ze severu a alespoň třikrát za sebou. Na deseti mílích máme dva kilometry převýšení a takhle si rovinu opravdu nepředstavuji. No bojujeme. Potkáváme mnoho lidí, převážně výletníků a chvílemi si připadáme jako na Václaváku, jen je tu víc stromů. Zastaví nás protijdoucí slečna, která zaujala Jirku “výstřihem až k pupíku a kozama až k bradě” a mne tím, že nám bez jakýchkoliv otázek sdělila, že “v Lodgi máme jít rovnou do jídelny, kde je jídlo (překvapivě) a je to nejkvalitnější jídlo na trailu (což je cokoliv, co není sušené nebo tyčinka) a ona to ví, protože jde z Mexika a jako první přešla Sierru.” Mám co dělat, abych se nezačala smát a okamžitě mi v hlavě naskočí film “Walk in the woods” a oblíbený charakter Mary-Elleny, která šla sama, protože jsou všichni idioti nebo nudní. Slečna šla taky sama…Docela jsem se pobavila a hned se mi jde lépe. Po první části nabereme vodu a připojí se za nás otec se synem. Jdou mi v patách a tak je chci pustit před sebe. Udýchaně odmítnou s tím, že je hezky táhneme do kopce. Jako vedoucí pelotonu se opravdu necítím, ale je pravda, že ve srovnání s “normálními lidmi” (čti s kabelkou, batůžkem, čistými a voňavými), jdeme podstatně rychleji. Naše schopnost komfortně ujít čtyřicet kilometrů i víc je daleko lepší než na začátku, ale to neznamená, že by se kopce chodily samy, což je trochu škoda.

Už druhý den mi není dobře a bolí mě břicho, což v kombinaci s velkým převýšením a zapnutým bederním pásem je dost nepříjemná situace. Snažím se to rozchodit, což je asi to jediné, co tu mohu dělat. Hlad z Washingtonu je ten tam, což přičítám tomu, že je tepleji. Dokonce i normálně hladový Jirka nevyžaduje jídlo každých pár kilometrů. Od té doby, co jídlo objednává on, jíme daleko méně, což je zajímavé ale alespoň ušetříme. Potřebujeme být do tři nahoře, protože pak by, dle našich informací, nám nemuseli balík vydat.

Po čtvrt na tři doběhneme nahoru a kocháme se výhledem na Mt. Hood, na kterém je v horní části upravená sjezdovka, kde se ještě lyžuje. Timberland Lodge, stojící v podstatě na trailu, je obrovský komplex hotelu a restaurací a velmi oblíbená destinace. Tento popis již sám o sobě napovídá tomu, že přijít sem v sobotu odpoledne je úplně blbý nápad. Hlava na hlavě čistých a normálně oblečených hlučných lidí není zrovna společnost, ve které bych se momentálně chtěla pohybovat. Lodge je vyhlášený svým hlavně snídaňovým bufetem “all you can eat” za pětadvacet dolarů. Když vidíme davy ani nemáme hlad a tak jen proběhneme krásným dřevěným lobby rovnou do druhého, podstatně méně majestátního objektu, kde na nás čekají naše zásoby. Plánovaný odpočinek u kávy s výhledem na Mt. Hood tak necháme na jindy a věnujeme se nejméně oblíbeným činnostem jako je přebalování jídla nebo opakovaným pokusům nahrát blogy.

Bohulibé aktivity nám zaberou tři hodiny a ven se dostaneme v půl šesté. Údajně má být na parkovišti sprcha se studenou vodou, ale když zjistíme, že se ochladilo pocitově na patnáct stupňů necháváme koupání na zítřejší jezera. Chtěli jsme ujít ještě deset mil, ale časový harmonogram nám úplně nehraje do karet. Po cestě nejsou s kempy s vodou a tak dnes půjdeme asi za tmy.

Problém se vyřešil sám, když po pěti mílích na místě za silnicí zbyl po dnešní trail magic, kterou jsme sice nestihli, kanystr s vodou. V půl osmé máme postavený stan a Jirka si může dát večeři a já konečně trochu zacvičit. Když v deset dopisuji blog a nastavuji budík na pátou, vypadá to opět na trochu kratší noc, než v kterou jsem doufala. Zítra by měla začít slibovaná “skoro rovina” tak jsem opravdu zvědavá.

Napsat komentář