Blog

Den devadesát jedna aneb Cascades Locks – Washington za námi a tři měsíce na cestě

V půl šesté se budím a raději než upadnout zpět do komatu nechávám Jirku spát a dopisuji blog. Nohy si to bohužel nerozmyslely a jen jejich uvědomění si bolí jako čert, a to jsem se na ně ještě nepostavila. Do Cascade Locks, meštečka na hranici Washingtonu a Oregonu, je to jen šest mil z kopce s občasným protikopečkem a já doufám, že bez včerejšího kamenolomu. Mé přání tentokrát zůstalo nevyslyšeno. Cesta pokračovala kamenolomem a protikopečky byly stále washingtonské kopce. Posledních pár mil bylo klasicky nejdelších, ale mně to tentokrát nevadilo. Mám tendenci vše špatné rychle zapomínat a posledních pár dní bylo hezky. Příroda byla nádherná a Washington mi bude chybět. Nad jižní Kalifornií i přes trvalý déšť zvítězil na celé čáře.

Čím více se blížíme městu, potkáváme víc a víc lidí, kteří nás povzbuzují slovy “Už se to blíží” nebo “je to za rohem” jak kdybychom za chvíli měli protnout cílovou pásku. Je to milé. Po jedenácté stojíme pře známým “Bridge of the Gods” a…no jako ve filmu to nebylo. Mé choutky na fotky překazilo jednak vedro a hlavně dpst silný provoz. Na mostě není místo pro pěší a tak se člověk proplétá mezi jedoucími automobily. Výhled z mostu byl však nepřekonatelný. Dokonce i spodem. Většinou se jde pouze po železné konstrukci a tak je hezky vidět i dolů. Já se tady té mojí vyšehradské závratě snad i zbavím. Přišla i chvíle dojetí. O trailu jsem se dozvěděla před deseti lety, když jsem v USA v létě pracovala (což jsem už možná říkala). Asi jako každý jsem viděla film Wild a závěrečnou scénu, jak hlavní hrdinka jde na konci filmu právě po mostě bohů a představovala jsem si, jak tu jednou půjdu i já. Nikdy by mě ale nenapadlo, že tu půjdeme dva a když ten okamžik přišel, zdálo se mi to až neuvěřitelné a zavalil mě pocit vděčnosti, že jsem si celý tenhle výlet dovolila a navíc ve dvou.

Cascades Locks leží na jedné ulici a po Stehekinu jsou naší další oblíbenou zastávkou na trailu. Jsou malé a klidné a leží v údolí mezi horami kde proudí Columbia river směrem do Portlandu a do pacifiku. Pošta, kde na mě čekají boty má zavřeno a tak jdeme do Locks and Dogs na vege hotdog. Směs servírovaných fazolí a vege párku jasně převažuje milé chování obsluhy. Ještě zvládneme oslavnou kávu v nové kavárně a pak už obtěžkáni balíkemm míříme do kempu Port of Cascades. Kemp je hned vedle řeky a za pět dolarů na osobu si tu můžeme postavit stan a vysprchovat se, čehož již standartně několikrát využívám.

Než zvládneme vše přebalit, dojít do prádelny omočit naše již nevypratelné prádlo ve studené vodě (třikrát hurá americkým pračkám, které prádlo spíš špiní, než perou) je večer. Zvládneme si chvíli s podložkami sednout na malý ostrov u kempu, ale velké cvičení dnes neprobíhá. Je mi neskutečně špatně. Když večer zjistím, že přišly na řadu mé nejméně oblíbené dny v měsíci, alespoň chápu proč. Konec dne nebyl moc veselý, ale to se tak někdy stává. Dnes jsou to přesně tři měsíce, co jsme vyráželi od mexických hranic a ani trochu mne děsí, že to tak utíká.

Napsat komentář