Blog

Den devadesát aneb den, kdy jsem se pomazlila s kopci a který byl plný překvapení

Vstávame v šest a jsou z nás skoro ranní ptáčata. Na naše washingtonské poměry. Spaní na místě jak z pohádek z mechu a kapradí pomohlo, protože mě poprvé po dlouhé době nebolí záda. Mám na nich však jiný dárek způsobený devadesáti dny s batohem. Nevím proč až teď, ale udělaly se mi odřeniny na hrbolcích kříźové kosti, pěkně na každé straně jeden. Jaká je to paráda si na ně nasadit batoh asi nemusím popisovat. Jdu pro vodu do řeky a pro jistotu si chladím po ránu bolavá chodidla. Ledová voda pomůže a zpátky se mi jde úplně jinak. Před osmou vyrážíme a čekají nás dnes dva čtyřmílové kopce a převýšení dva kilometry s tím, že celkem chceme ujít pětadvacet mil.

Pár mil po skoro rovině uteče jako voda a před námi je první prudké stoupání. Nevím, jak je to možné, ale asi mi někdo v noci vyměnil nohy. Tentokrát to byl někdo hodný, protože nohy běží. Skoro samy. Jen dýchám, soustředím se abych to udýchala jen nosem a pocitově šla tak na osmdesát procent toho co zvládnu. A čtyřmílový kopec zdolám za hodinu a ani to nebolelo. Nahoře sedím celá nadšená, že se mi konečně po měsíci lehkého utrpení pěkně jde a jen se ve skrytu duše bojím, že to byla nějaká náhoda a za chvíli přijde dobře známý teror a nohy z gumy. Za chvilku přijde Jirka, který zcela nesdílí mé nadšení a ptá se, zda teď všechny kopce budeme běhat. Trochu se občerstvíme a pokračujeme.

Kolem poledne když sestupujeme přesně to, co jsem ráno vyšlapali, abychom si to po obědě ještě jednou celé zopakovali vidím už zdálky známou červenou košili. Honza. Další čech, se kterým jsme si napsali již před odjezdem a kterého jsme dnes měli potkat. Doufala jsem, že se stihneme dole u vody a já mu budu moct hostitelsky uvařit jednu kávu. Nemáme dost vody a Honzovi se zcela pochopitelně kvůli kafi nechce jít dvě míle dolů a tak si sedáme přímo na trail v kopci. Skoro nikdo dnes nechodí a tak se zapovídáme skoro dvě hodiny a já upřímně doufám, že se ještě uvidíme. Pauzu jsme rovnou spojili s obědem, ale když za půl hodiny dojdeme dolů k řece, která je posledním zdrojem vody na příštích deset mil, musíme se posadit znovu. Nádherná, čistá voda protékající mezi modrozelenými skálami, na nichž jsou stromy obrostlé mechem. Pohádka. Vysvětluji Jirkovi, že i když je půl třetí a my před sebou máme čtrnáct mil, je teď přesně ten pravý čas udělat si kávu a kochat se. Nejprve se netváří, ale pak je stejně tak nadšený jako já. Využívám času a než se voda na kávu uvaří, vykoupu se. Občas si připadám jako kachna, která se při víc jak deseti stupních vzduch vrhá do každé větší vody, kterou potká, ale ten pocit “skoročistoty” za to stojí.

Trochu se rozsedíme a po třetí odpoledne už šlapeme. Další kopec a…nohy opět běží. Neskutečně si to užívám, jakobych se vrátila do svých atletických let, než jsem začala své tělo skoro dvacet let týrat, kdy mi to ještě běhalo skoro samo. Jen dýchám a vnímám, jak s každým krokem, který je skoro bez úsilí pokračuji dál. Uvědomuji si, že změna je jednak tím, že už není zima, ve které jsem naprosto marná, ale hlavně tím, že po dvaceti letech jím. Já mám pocit, že jako kůň, podle obecných měřítek jen “docela normálně.” A to tu nemáme ovoce, zeleninu, ale valnou většinu naší stravy tvoří tyčinky, vločky a sušená rýže, takže žádná hitparáda. Dostatek, v mých očích často přebytek jídla zatím zlepšil mé celoživotně lámající se nehty a vlasy a to bez použití jakýchkoliv kosmetických produktů, které mi stejně nikdy nepomohly. Přiznám se, že zvyknout si na jídlo je hodně těžké, často se musím nutit, hlavně o tom nepřemýšlet, ale snažím se.

Dnešní den mám za odměnu, protože i druhý kopec vyskotačím za hodinu a skoro stejně nadšený Jirka za mnou. Je mi jasné, že takhle to asi nepůjde vždy, ale dnešek za to stál. Když už si myslím, že nemůže být lépe, najdeme nahoře, kde svítí slunce první letošní borůvky. Stavíme, trháme a já jsem docela ráda, že nebyly i po cestě, protože bychom byly dvěstě mil pozadu. Loučíme se s Washingtonem výhledem z posledního kopce na okolní kopečky, protože hory jsou už za námi a je nám trochu smutno. I když nám dal sever zabrat, obden nás zmáčel nebo studil, byl nádherný a stálo to za to. Po dnešku všechno špatné zapomenuto.

Nahoře ještě stavíme na malou svačinu a Jirka hlásí, že před sebou máme poslední míli. To budeme na místě ještě před osmou večer. Neuvěřitelné. Jdeme už dobrou půlhodinu, když Jirka znovu zkontroluje mapu s informací, že to mapa nějak spletla a jsou to ještě dvě míle. Nevadí, stále to do tmy stihneme. Terén se značně zhoršil a místo trailu jsou všude kameny, což je na mé polorozpadlé boty téměř bez podrážky naprosto nejhorší terén. Kameny mne řežou do nohou a najednou jdeme pomaleji než do kopce. V jeden moment stavíme na Jirky žádanou toaletní přestávku, protože dnešní rekord snězených poptartek mu neudělal moc dobře. Zatímco čekám na otevřeném kopci pokrytém kameny všimnu si, že vedle padlého, suchého stromu leží zvláštní polínko. Slezu pro něj a prohlížím se ho. Kůra je šedivá a z jedné strany je rovné s hnědým dřevem a z druhé šikmo zařízlé s dřevem červeným. Jakoby tu na mě čekalo. Vysvětluji Jirkovi, který mezitím přišel, že je to moje polínko a musí jít s námi. Jirka ani nehne brvou, dá mi ho do batohu a souhlasí s mým nápadem, že si ho dám zítra do balíku, který budeme posílat s věcmi dopředu. Někdo si posílá jídlo, někdo zase polena. Uvnitř mám tušení, že by místo, od kterého je kousek mimo trail i voda, kterou potřebujeme, mohlo být plné, ale snažím se na to nemyslet. Bohužel když před devátou dorazíme na jediný volný, relativně rovný plac bez porostu, mačkají se tam již čtyři stany a jeden kluk leží venku pod širákem. Sem se nevejdeme ani ve stoje.

Nedá se nic dělat, musíme jít dál. Bez vody přinejhorším do rána vydržíme, máme necelý litr a zítra se dopijeme. Cesta se opět promění v kamenolom, na který teď navím není vidět a tak nasazujeme čelovky. Raději se nedívám napravo ani nalevo, protože zelené oči ve tmě jsou teď přesně to poslední co chci vidět. Jediná zelená, po které toužím, je náš postavený stan. Cesta je čím dál horší a já už se v duchu směji, že nemůže být jeden den bez nějaké jobovky. V půl desáté dorážíme k rozcestí, kde by s trochou fantazie s tím, že se celou noc budu kutálet na Jirku, šel postavit stan. Jdeme se podívat kousek mimo trail, kde by měl jít postavit stan a máme štěstí.

Za tmy se uprostřed kamenů, jak nejde zapíchnout ani jeden kolík snažíme stavit náš příbytek. Určitě by bylo jednodušší se na to vykašlat a prostě si lehnout na zem, ale představa, že se se mnou v noci jde rozloučit poslední medvěd mne ani trochu neláká. Nakonec se přes pár peprných slov a pokusů dílo podaří a v deset už ležíme. Z plánvaných pětadvaceti mil je sedmadvacet. Nohy mám díky kamenům od kotníků dolů v jednom ohni a snažím se jim domluvit, aby si to jak bolí teď, do rána raději rozmyslely.

Napsat komentář