Blog

Den devadesátý aneb ten, kdy jsem se pomazlila s kopci a který byl plný překvapení

Vstávame v šest a já si připadám, na naše washingtonské poměry, jako ranní ptáče. Spaní v místě jako z pohádek z mechu a kapradí pomohlo, protože mě poprvé po dlouhé době nebolí záda. Mám na nich však jiný dárek způsobený devadesáti dny s batohem. Nevím proč až teď, ale udělaly se mi odřeniny na hrbolcích kříźové kosti, pěkně na každé straně jeden. Jaká je to paráda si na ně nasadit batoh asi nemusím dlouze popisovat. Jdu pro vodu do řeky a pro jistotu si rovnou chladím bolavá chodidla. Ledová voda pomůže a já mám pocit, že nohy jsou zase moje. Před osmou vyrážíme a čekají nás dva čtyřmílové kopce a převýšení dva kilometry s tím, že celkem chceme ujít pětadvacet mil.

Pár mil po skoro rovině uteče jako voda a před námi je první prudké stoupání. V noci mi někdo opět vyměnil nohy, ale tentokrát to byl někdo hodný, protože nohy běží. Skoro samy. Jen dýchám, soustředím se, abych to udýchala jen nosem a pocitově šla tak na osmdesát procent toho, co zvládnu. A čtyřmílový kopec zdolám za hodinu. Ani to nebolelo. Nahoře sedím celá nadšená, že se mi konečně po měsíci lehkého utrpení pěkně jde.  Ve skrytu duše se trochu bojím, že to byla nějaká náhoda a za chvíli přijde dobře známý teror a nohy z gumy. Za chvilku přijde Jirka, který vůbec nesdílí mé nadšení a ptá se, zda mám teď v plánu všechny kopce vybíhat a on si má najít jiného parťáka. Trochu se občerstvíme a pokračujeme.

Kolem poledne, když sestupujeme přesně to, co jsem ráno vyšlapali, abychom si to po obědě ještě jednou celé zopakovali, vidím už zdálky známou červenou košili. Honza. Další čech, se kterým jsme si napsali již před odjezdem do Ameriky a kterého jsme dnes měli potkat. Doufala jsem, že se stihneme dole u vody a já mu budu moct hostitelsky uvařit jednu kávu. Nemáme dost vody a Honzovi se zcela pochopitelně kvůli kafi nechce jít dvě míle dolů, a tak si sedáme v kopci přímo na trail. Skoro nikdo dnes nechodí a tak se zapovídáme skoro na dvě hodiny. Upřímně doufám, že se ještě uvidíme. Pauzu jsme rovnou spojili s obědem, ale když za půl hodiny dojdeme dolů k řece, která je posledním zdrojem vody na příštích deset mil, musíme se posadit znovu. Nádherná, čistá voda protékající mezi modrozelenými skálami, na nichž jsou stromy obrostlé mechem. Pohádka. Vysvětluji Jirkovi, že i když je půl třetí a my před sebou máme čtrnáct mil, je teď přesně ten pravý čas udělat si kávu a vykoupat a kochat se. Nejprve se netváří, ale pak je nadšený stejně jako já. Využívám času a než se voda na kávu uvaří, vykoupu se. Občas si připadám jako kachna, která se při víc jak pěti stupních vzduchu vrhá do každé vody, kterou potká, ale ten pocit “pseudočistoty” za to stojí.

Trochu se rozsedíme a po třetí odpoledne už šlapeme. Další kopec a…nohy opět běží. Neskutečně si to užívám, jakobych se vrátila do svých atletických let, než jsem začala své tělo skoro dvacet let týrat. Tehdy mi to ještě běhalo skoro samo. Jen dýchám a vnímám, jak s každým krokem, který je bez úsilí pokračuji dál. Uvědomuji si, že změna je jednak tím, že už není zima, ve které jsem naprosto marná, ale hlavně tím, že po dvaceti letech jím. Já mám pocit, že jím jako kůň, podle obecných měřítek to bude spíš “docela normálně.” A to tu nemáme ovoce, zeleninu, ale valnou většinu naší stravy tvoří tyčinky, vločky a sušená rýže, takže žádné germánské dostaveníčko. Dostatek, v mých očích občas stále přebytek jídla zatím zlepšil mé celoživotně lámající se nehty a vlasy, a to bez použití jakýchkoliv kosmetických produktů, které mi stejně nikdy nepomohly. Přiznám se, že zvyknout si na jídlo je hodně těžké, často se musím nutit, ale snažím se.

Dnešní den mám za odměnu, protože i druhý kopec vyskotačím za hodinu a skoro stejně nadšený Jirka hned za mnou. Je mi jasné, že takhle to asi nepůjde vždy, ale dnešek za to stál. Když už si myslím, že nemůže být lépe, najdeme nahoře, kde svítí slunce první letošní borůvky. Stavíme, trháme a já jsem docela ráda, že nebyly i po cestě, protože bychom byli dvěstě mil pozadu. Loučíme se s Washingtonem výhledem z posledního kopce na okolní kopečky, protože hory jsou už za námi a je nám trochu smutno.Sever nám dal zabrat, obden nás zmáčel nebo studil, ale přesto byl nádherný a stálo to za to. Po dnešku je všechno špatné zapomenuto.

Nahoře ještě stavíme na malou svačinu a Jirka hlásí, že před sebou máme poslední míli. To budeme na místě ještě před osmou večer. Neuvěřitelné. Jdeme už dobrou půlhodinu, když Jirka znovu zkontroluje mapu s informací, že to mapa nějak spletla a jsou to ještě dvě míle. Nevadí, stále to do tmy stihneme. Terén se značně zhoršil a místo trailu jsou všude kameny, což je na mé polorozpadlé boty téměř bez podrážky nejhorší možný terén. Kameny mě řežou do nohou a najednou jdeme pomaleji než do kopce. V jeden moment stavíme na Jirky vyžádanou toaletní přestávku, protože dnešní rekord snězených poptartek mu neudělal moc dobře. Zatímco čekám na otevřeném kopci pokrytém kameny všimnu si, že vedle padlého, suchého stromu leží zvláštní polínko. Slezu pro něj a prohlížím si ho. Kůra je šedivá a z jedné strany je rovné s hnědým dřevem. Z druhé strany je šikmo zařízlé s dřevem červeným. Jakoby tu na mě čekalo. Vysvětluji Jirkovi, který mezitím přišel, že polínko chce jít s námi. Jirka nehne ani brvou, dá mi ho do batohu a souhlasí s mým nápadem, že si ho dám zítra do balíku, který budeme posílat s věcmi dopředu. Někdo si posílá jídlo, někdo zase dřevo. Uvnitř mám tušení, že by místo, od kterého je kousek mimo trail i voda, kterou potřebujeme, mohlo být plné, ale snažím se na to nemyslet. Bohužel když před devátou dorazíme na jediný volný, relativně rovný plac bez porostu, mačkají se tam již čtyři stany a jeden kluk leží venku pod širákem. Sem se nevejdeme ani ve stoje.

Nedá se nic dělat, musíme jít dál. Bez vody přinejhorším do rána vydržíme, máme necelý litr a zítra se zavodníme. Cesta opět připomíná procházku v kamenolomu.  Je černočerná tma, a my nasazujeme čelovky. Raději se nedívám napravo ani nalevo, protože zelené oči ve tmě jsou teď přesně to poslední, co chci vidět. Jediná zelená, po které toužím, je barva našeho postaveného stanu. Cesta je čím dál horší a já si říkám, proč nemůže být jeden den bez nějaké jobovky. V půl desáté dorážíme k rozcestí, kde by s trochou fantazie s tím, že budeme spát z kopce, šel postavit stan. Jdeme se podívat kousek mimo trail, kam by měl jít postavit stan a máme štěstí.

Za tmy se uprostřed kamenů, kam nejde zapíchnout ani jeden kolík, snažíme postavit náš příbytek. Určitě by bylo jednodušší se na to vykašlat a nocovat po širákem, ale představa, že se se mnou v noci jde rozloučit poslední washingtonský medvěd mě ani trochu neláká. Nakonec se přes pár peprných slov a pokusů dílo podaří a v deset už ležíme. Z plánovaných pětadvaceti mil je sedmadvacet. Nohy mám díky kamenům od kotníků dolů v jednom ohni a snažím se jim domluvit, aby na to, jak bolí teď, do rána zapomněly.

Napsat komentář