Blog

Den čtyřicátýšestý aneb když dojde energie, angrešt zabiják a míle šest set

Noc byla jedním slovem strašná. Foukalo tak, že jsme se střídavě každou chvíli budili a ráno jsme mohli vysypávat prach ze stanu. Vstávám s bolestí dutin a oči mám plné prachu. Všichni už odešli, protože na rozdíl od nás asi spěchají. My máme dnešní etapu k další vodě, což je devatenáct mil. Blíží se moje dni a připadám si, jak kdyby mě přejel traktor. Několikrát. Bereme šest litrů vody a mám pocit, že s batohem nikam nedojdu.

Začátek je těžký. Z prachu mám tak podrážděný nos a sliznici, že mi teče z očí a v nose neskutečně pálí. Pochod do smyčky, když neprve jdeme dolů a jasně vidíme, že za chvíli půjdeme opět nahoru, tedy oproti možné cestě si zajdeme asi hodinu mi na náladě nepřidá. Dneska je každý krok vybojovaný. Jediné co by se mi dnes chtělo je lehnout si a spát, ideálně několik dní. Jirka je na tom dost podobně. Dopoledne třikrát stavíme, něco sníme, ale moc to nepomáhá. Moc o tom nepřemýšlím a jdu, protože mi nic jiného nezbývá. Není to krize, že by mě napadaly myšlenky na konec, nic takového. Spíš od setkání s medvědem a poslední dvě noci s minimem spánku a blížící se nejméně oblíbená čast v měsíci ze mě dělají trchu lemru.

Kolem jedné stavíme na krásném místě n oběd. Přímo by se nabízelo tu zůstat a odpočinout si, všude jsou stromy a dostatek stínu. Bohužel nemáme dost vody a musíme jít dál. Zítra nás čeká kempování na sucho, tak dneska musíme k vodě dojít. Zvedáme se jen neradi a pokračujeme, protože je před námi ještě deset mil.

Přijde mi zajímavá jedna věc. Spousta věcí v Americe je daleko agresivnějších než u nás. Třeba taková obyčejná šiška. U nás jsou šisky malé a já si pamatuji nekonečné hry házení šišek do stromu v lese, když jsem byla malá. Tady jsou šišky gigantické a jak jsem zjistila, když jsem se na první nadšeně vrhala, mají trny. Proč proboha má šiška trny? Podél cesty roste divoký angrešt. Zaraduji se a okamžitě, jak se ho dotknu se popíchám. Při bližším prozkoumání zjistím, že angrešt má skoro centimetrové ostny. Asi aby ho nikdo nesnědl? Trochu mi to připomíná to, že většina američanů má zbraň. Do úvahy proč a jak mi to přijde stupidní se vůbec nechci pouštět každopádně mi to přijde zajímavá analogie. Jako by se tu chtěl každý chránit, aniž by vlastně věděl proč a před čím…

Před šestou večerní míjíme míli šest set a já kvůli fotce sedám na prašnou cestu, tedy něco co by mě doma ani nenapadlo. Posledních sto mil do Kennedy Meadows, brány Sierry. Cítím, že ta opravdová legrace teprve začne a doteď to opravdu byl jen trénink na PCT. Navíc nás teď trochu opustila energie, přesně ve chvíli, kdy jsme si malinko pomysleli, že nám to docela hezky jde. Jak přirozené a vlastně vtipné. Zbývající dvě míle už dojdeme a je pozitivní, že i když jsme oba vyřízení dvacet mil denně docela v pohodě ujdeme.

Stanujeme u vody a protože je zde už několik stanů, my náš stavíme na základech domu a po dlouhé době máme i výhled. Večerní kolečko je standartní – Jirky první večeře, já píšu, “pereme” prádlo, cvičení, dneska trochu jak u invalidů a večer to tipuji na docela rychlé upadnutí do komatu. Prostě ne každý den je posvícení, ale i tak je tu krásně a jsme vděční, že tu můžeme být.

Více foto na

https://www.instagram.com/seafox_yoga/

Napsat komentář