Blog

Den čtyřicátý sedmý aneb dopoledne za odměnu a batoh plný kamení

Stává se ze mě profík v zaspání jakýchkoliv potřeb. Když jsem se v noci vzbudila a měla pocit, že kolem stanu něco chodí, raději jsem opět usnula. Také se již při spaní umím ve spacáku komletně svléknout a vysvléct se z vložky do spacáku. Ještě pár měsíců a bude ze mě druhý Houdini.

V sedm pomalu lezu ze spacáku a ještě než postavím vodu na kávu, rozkládám cvičící tyvek a jdu si zacvičit. Dvacet minut mi udělá moc dobře a oproti včerejšku se cítím mnohem lépe. Jdu připravit snídani a s Jirkou se vyměníme na podložce. Vyrážíme klasicky o deváté a oba se psychicky připravujeme na to, až skončí pohodová rána a my opravdu budeme muset vyrážet před šestou.

Dopoledne je procházkou za odměnu v nádherném lese, kde není vedro a všude je dostatek vody. Cesta je většinou po rovině nebo z kopce. Kolem půl dvanácté dojdeme k poslední oficiální vodě na příštích třicet čtyři mil. Je možné, že natrefíme na nějaké uměle udržované vodní kešky, ale na to se nesmíme spoléhat. Zůstat bez vody v poušti ve vedru a kopcích není moc rozumné. Uvaříme tedy brambory k obědu a rýži k večeři rovnou, abychom nemuseli nést vodu i na vaření. Stejně neseme každý čtyři litry vody pro případ, že keška nebude. Dost vody, abychom se zbytečně nedehydrovali s tím, že vařit kdyžtak budeme až zítra večer, kdy snad dorazíme k další vodě.

Rozverná nálada mě přejde, jakmile si nasadím batoh na záda. Čtyři litry vody jsou opravdu znát a navíc nesu uvařenou rýži. Nedovedu si představit, že mám v batohu třeba devět litrů vody. Hned po obědě jdeme do kopce a já za dvě hodiny ani nevím, že jsme nějaký oběd měli. Čeká nás sestup k prašné cestě a nakonec několik mil opět do kopce. Jdu první a najednou se zarazím. Přes cestu leží had a v puse má ještěrku, která se chudinka ještě hýbe. Had se ani nepohne a dá nám jasně najevo, že nechceme-li dopadnout stejně jako nebohá ještěrka musíme ho obejít. Poslušně skáčeme po okolních kamenech a had nás s výstražným pohledem pozoruje.

U prašné cesty je keška a plno vody. Dobíráme si, co jsme vypili, protože je opravdu vedro a Jirka si připravuje dvoje ramen nudle do zásoby. Já si dávám tyčinku a chvíli si odpočineme před závěrečným kopcem, který nás z dopoledního lesa nemilosrdně vrací zpět do pouště. Následující dvě hodiny jdeme na přímém slunci bez kouska stínu. Trochu zvolníme tempo a v půl sedmé už stavíme stan.

Vedle nás stanuje sympatický pár z Holandska a navečer se přidá ještě kluk z Oregonu a příjemně si popovídáme. Pár přiznává, že jsou přespolní běžci, přepálili start a museli na týden odjet z trailu léčit zánět okostice. Náš pomalý rozjezd se čím dál víc jeví jako to nejrozumější, co jsme pro sebe mohli udělat. Večerní cvičení je krátké a zakončené několika minutovým stojem na hlavě, což je dnes jediná pozice, při které se v písku neumažu. Při večerní hygieně spotřebuji rekordní počet děstkých ubrousků, protože se po dlouhé době cítím jako prase. Po osmé je čas večeře, kterou dnes jíme ve stanu, protože všichni okolo už spí. Mám takové tušení, že jak ostatní ruším svým pozdním ťukáním do klávesnice, oni nás budou v pět ráno rušit vyfukováním podložek na spaní. Zítra nás čeká čtřiadvacet mil a já doufám, že naše forma bude už jen stoupat, protože už na ní netrpělivě čekáme.

Napsat komentář