Blog

Den čtyřicátý sedmý aneb dopolední procházka za odměnu a batoh, do kterého někdo tajně nasypal kamení

Ráno se vzbudíme až v sedm. Stává se ze mě profík v nočním držení potřeby na malou, protože když jsem se vzbudila, měla jsem pocit, že kolem stanu někdo chodí, tak jsem radějí opět usnula. Také se již v polospáku umím ve spacáku komletně svleknut včetně ponožek a vysvlečení se z vložky. Ještě pár měsíců a bude ze mě možná druhý Houdini.

Napravuji včerejší večerní únavu a ještě než postavím vodu na kávu, rozkládám tyvek a jdu si zacvičit a udělat pár dechových cvičení. Dvacet minut mi udělá neskutečne dobře a oproti včerejšku se cítím mnohem lépe. Jdu připravit kávu a s Jirkou se vyměníme na podložce. Vyrážíme klasicky o deváté a oba se psychicky připravujeme na to, až skončí pohodová rána a my opravdu budeme muset vyrážet před šestou.

Dopoledne je procházkou za odměnu v nádherném lese, kde není vedro a každou chvíli teče voda. Cesta je víceméně po rovině a spíš z kopce. Kolem půl dvanácté dojdeme k poslední oficiální vodě na příštích třicet čtyři mil. Je možné, že budou nějaké uměle udržované vodní kešky, ale na ty se nesmíme spoléhat. Zůstat v poušti ve vedru a kopcích není moc rozumné. Uvaříme tedy brambory k obědu a rýži k večeři rovnou, abychom nemuseli nést vodu i na vaření. Stejně neseme každý čtyři litry vody pro případ, že keška nebude. Dost vody, abychom se zbytečně nedehydrovali s tím, že vařit kdyžtak budeme až zítra večer, kdy snad dorazíme k další vodě.

Rozverná nálada mě přejde jakmile si nasadím batoh na záda. Čtyři litry jsou opravdu znát, navíc nesu uvařenou rýži. Nedovedu si představit, že mám v batohu třeba devět litrů vody. Hned po obědě jdeme do kopce a já za dvě hodiny ani nevím, že jsme nějaký oběd měli. Čeká nás sestup k prašné cestě a nakonec několik mil opět do kopce. Jdu první a najednou se zarazím. Přes cestu leží had a v puse má ještěrku, která se chudinka ještě hýbe. Had se ani nepohne a dá nám jasně najevo, že nechceme-li dopadnout stejně jako nebohá ještěrka musíme ho obejít. Poslušně skáčeme po kamenech a had nehne ani brvou.

U prašné cesty je keška a plno vody. Dobíráme si, co jsme vypili, protože je opravdu vedro a Jirka si dělá dvoje ramen. Pro jistotu. Já si dávám tyčinku a chvíli si odpočineme před závěrečným kopcem, který nás z dopoledního lesa nemilosrdně vrací zpět do pouště, protože následující dvě hodiny nebudeme mít ani trochu stínu. Nechtěla bych tudy jít přes poledne. Trochu zvolníme tempo a v půl sedmé už stavíme stan.

Vedle nás je sympatický pár z Holandska a navečer se přidá ještě kluk z Oregonu a příjemně si popovídáme. Pár přiznává, že protože hodně běhají, přepálili start a museli na týden odjet z trailu léčit zánět okostice. Náš pomalý rozjezd se čím dál víc jeví jako to nejrozumější, co jsme mohli udělat. Večerní cvičení je krátké a zakončené několika minutovým stojem na hlavě, dnes jediné pozici, při které se v písku neumažu. Dnes mám také rekordní spotřebu děstkých ubrousků, protože si po dlouhé době připadám jako prase. Po osmé je čas večeře, kterou dnes jíme ve stanu, protože všichni okolo už spí a já mám takové tušení, že jak je ruším ťukáním do klávesnice, oni nás budou rušit vyfukováním podložek v pět ráno. Zítra nás čeká dvacetčtyři mil a já doufám, že se forma bude pomalu vracet, protože už na ní netrpělivě čekáme.

Napsat komentář