Blog

Den čtyřicátý první aneb nic není tak horké, jak se na první pohled může zdát

Noc nebyla sladká. Mezi mnoha ostatními stany a projíždějícími auty za plotem se mi nespalo dobře. Vzbudím se ve čtvrt na šest úplně rozlámaná. Jako v mátohách se zvednu a jdu využít sprchy. Mám někdy pocit, že se myju za většinu ostatních lidí na trailu. Nepřestane mne fascinovat, že polovina lidí co včera dorazila se prostě nešla umýt. Přeju jim to, nehodnotím, jen mne to prostě nepřestává udivovat.

Sprcha moc nepomůže, jsem jako zpomalený film. Balíme a já jsem ráda, že náš odvoz na trail nemohl dorazit dříve než v sedm, protože dneska bych se mohla probodnout vlastní hůlkou. Nějak to do batohu dostanu a jdeme si dát kávu bez větší snídaně, protože se snažím zavodnit. Čeká nás obávaný úsek osmnácti mil bez vody a kousku stínu, který mnoho hikerů chodí přes noc. To nám přišlo zbytečné, protože jednak v noci úplně chodit nepotřebujeme, nebude-li to nezbytně nutné a také, že cesta jde po známém akvaduktu, který jsem chtěla vidět. V obchodě na nás máva trošku statnější (kulantně řečeno) slečna, že mají báječnou snídani – vajíčka, párky, brambory a toasty jen za sedm dolarů. Vše zapíjí kakaem a kávou dohromady a já si uvědomím, že s mým hladem to zas není tak horké. Dám si banán a tyčinku a jsem připravená vyrazit.

Než se dostaneme na trail je třičtvrtě na osm, tedy o několik hodin později než jsme si přáli. Nu což, třeba k nám slunce bude milosrdné. Prvních pár mil uteče jako voda, kolem níž zpočátku jdeme. Odbočíme směrem k horám a před námi se otevřou míle a míle roviny, po které se vine “slavný” akvadukt. Kousek se po obrovské trubici projdeme a nedá mi to neudělat pár fotek. Krkolomným pozicím se vyhýbam, protože nechci dopadnout tak, že kvůli cool fotce skončí moje procházka předčasně. Po třech hodinách stavíme na svačinu opření o kus betonu, pod kterým je malý stín. Trochu přituhuje a je opravdu teplo, ale když jdeme, zvládneme vytvořit malý vánek, takže to není tak hrozné. Shodujeme se, že jsme to čekali mnohem horší a máme štěstí – ve stínu je něco přes třicet, ale může být daleko hůř.

Po půl druhé docházíme ke zdroji vody a oněch osmnáct mil máme za sebou. Hodně lidí, co šlo v noci tu spí nebo odpočívá, aby odpoledne vyrazili na další etapu. Jsou tu i kluci, kteří si dali prvních pár mil v noci a dneska mají v plánu jít dál než my. Nás po obědě čeká ještě šet mil s tím rozdíle, že tentokrát projdeme větrnou elektrárnou a budeme pokračovat do kopce. Trochu sprchne a hodně fouká, takže hůlky mi pomáhají spíš držet stabilitu. Jde se mi špatně, protože mám určité kožní problémy v zadní části těla a střídavě svědí a pálí. Výhoda je, že to prostě bude muset přejít, protože mastičky sebou nenosíme.

Poslední kopec je docela brutální, ale v půl šesté už stavíme stan. Něco malého sníme a jdeme cvičit. Jak se mi klasicky moc nechce, tak půlhodinka pomůže a já po večeři cítím, že bych klidně mohla jít dál. Večer přemýšlíme, jak nejlépe vymyslet zítřek, protože jsou dvě možnosti, jak dojet do města Tehachapi, předposlední zastávky před Kennedy Meadows neboli vstupu do Sierry. Jde to z místa vzdáleného dvacet čtyři mil odsud, kde není žádná voda, nevíme, zda se tam dá kempovat a je to u dálnice, takže je tam těžké sehnat odvoz. To byl náš původní plán. Většina ostatních sjede o osm mil dříve, a pak se vrací zpět na toto místo a čeká je dvacetčtyři mil bez vody. Jirku bolí koleno a ač jsme počítali, že do Tehachapi dorazíme ve středu ráno, možná spontánně půjdeme s davem a pak to nějak zvládneme. Ráno moudřejší večera.

Fotky k dnešku na

https://www.instagram.com/seafox_yoga/

Napsat komentář