Blog

Den čtyřicátý pátý aneb opožděný start, těžké batohy a jak to vypadá když opravdu fouká

Ráno mne Jirka vzbudil za pět minut půl osmé. Trošku pozdě, když v půl osmé jsme měli vyrážet. Nezvonil budík a já se, trochu znavená noční hrou na schovávanou s medvědem, dřív neprobudila. Jen co otevřu oči, prochází kolem Super vegan s trochu překvapeným výrazem, když nás vidí vevnitř a ještě ve spacáku. Vyprávím mu naše noční dobrodružství které ho nejprve překvapí a dost pobaví. Naštěstí nikoho nevyzvedáváme cestou a nevadí mu, když vyrazíme později. Asi jsme se alespoň trochu potřebovali vyspat. V klidu si dáme kávu a Rachel nám na cestu udělá snídani. Než si sdělíme zážitky a vypravíme se je půl deváte a tak dnešní start bude až v devět. Naštestí je nezvyklá zima a tak se v několika mílovém kopci neupečeme.

Procházíme další částí větrné elektrárny a máme možnosti zjistit, jak vypadá vítr, který většinu cesty fičí proti nám. Hůlky neupoužívám jako podporu pro chůzi do kopce, ale jako oporu, aby mne to neodfouklo a i těch patnáct kilo, co mám na zádech mi přijde vhod. Někdy musím s dalším krokem vpřed čekat, až vítr trochu ustane, protože potřebuji veškerou sílu a stabilitu, aby mne to nesfouklo dolů. V tomhle prostředí to na tři míle za hodinu moc nevypadá. Z ničeho nic kolem nás neskutečnou rychlostí prosviští stíhačka. Udělá dvě otočky a je pryč. Asi se někdo při pátku nudil a jel se jen tak proletět.

Kolem poledne jsme nahoře a chceme se nasvačit. Tady nefouká a jsou tu malé lesíky. Moc se mi dovnitř nechce, protože, přiznám to úplně narovinu, všude vidím medvědy. Já se primárně nebojím, je mi jasné, že zvířata jsou tu doma a já jsem tu na návštěvě a medvědi nejsou krvelačné bestie, co žerou lidi, ale přece jen mám stále před očima velkou černou hlavu a zeleně zářící oči. Nebudu jak malá a jdeme si sednout a já se raději nebudu moc rozhlížet. Někdy Jirkovi trochu závidím, že bez brýlí nic nevidí. Přinejhorším je tu vždy možnost mé oblíbené hry “zavřu oči a nikdo mne neuvidí.”

Po malé přestávce pokračujeme dál. Máme to dnes sice jen sedmnáct mil, ale docela do kopce a hlavně s těžkými batohy. Jirku navíc koleno pořád bolí a má nové boty, tak to pro dnešek stačí. Uděláme si ještě jednu přestávku a chvíli před pátou docházíme k vodě, kde dnes i přespíme. Zítra nás čeká opět dlouhá trasa bez vody a tak přespíme raději u zdroje.

Dopíšu kus textů, zacvičím si a než se najíme je tma, se kterou přichází opět silný vítr, takže s každým poryvem máme plný stan prachu. Jsem ráda, že jsme nešli o pár desítek metrů výš na kopec, protože bychom byli brzy bez stanu. Je tu víc lidí, ale pro jistotu stejně věšíme, jako jediní jídlo. Většina lidí zde na trailu myslí, že tu medvědi nejsou. To, že se mýlí jim nevysvětlíme, protože, stejně jako všude, ukázaná platí. Tajně doufám, že my už jsme na toto téma viděli dost.

Více fotek na

https://www.instagram.com/seafox_yoga/

Napsat komentář