Blog

Den čtyřicátý osmý aneb konečně jsme viděli, jak asi vypadá opravdová poušť

Ráno jsem se vzbudila před šestou a nemilosrdně jsem vzbudila i Jirku. Musíme vyrazit co nejdřív, na dvě míle vzdáleném parkovišti by měl být signál a já potřebuji vyřídit pár věcí. Až na pár z Holandska jsou už všichni pryč. Shodli jsme se včera, že jsou tu buď mladí, ke kterým se už nepočítáme nebo pak lidé po padesátce. Tak či tak, obě skupiny chodí o dost dříve než my. vyrážíme chvíli před sedmou, pro nás dost rekordní čas.

Dvě míle k parkovišti se nekonečne vlečou. Hned od rána je vedro a je jasné, že dnešek bude bolet a nebude to jen mým obdobím v měsíci. Horko jsme již zažili, ale dnes je úplné dusno, kdy se ani lístek nepohne. K možné vodní kešce to máme dalších devět mil a oba upřímně doufáme, že tam bude voda, protože jsme trochu dehydrovaní a moc jí nemáme. Již dopolede mám lehčí krizi. Ne, že bych chtěla končit nebo bych tu nebyla ráda, ale prostě nohy nejdou. Bolí mě břicho, záda a nemůžu se kvůli prachu nadechnout. S pocitem, že se dusím se mi do kopce nejde zrovna dvakrát dobře. Poslouchám audioknihu a dávám nohu před nohu, protože to je tak jediné co mohu dělat, pokud nechci abych se na slunci upekla. I to je realita trailu. Hůř mi zatím fyzicky si nebylo, ale pořád může být daleko hůř. Už jen toto uvědomění mi dost pomůže stejně jako pár gumových medvídků, které nemám ráda, ale teď mě dst zachraňují. Možná budu muset vzít nakonec i bonbony na milost.

Po dvanácté konečně docházíme k prašné cestě kde je …VODA. Dokonce velké zásoby vody v plastových kanystrech, které sem místní trail angel vozí. Nést vodu na třicet mil ve čtyřiceti stupních je dost vražedné a není moc věcí, které by mi teď udělaly radost. Možná studená sprcha a oběd v Loving Hut, ale to už bych si moc vymýšlela. Vaříme rýži na odpoledne a dokonce kávu. K obědu si dávám tyčinku, protože mi není dvakŕat dobře a čekají nás čtyři míle s převýšením šest set metrů bez kousku stínu. I proto volíme variantu počkat alespoň do tří, až přestane největší výheň a natáhnout dnešní pěší tůru až do večera. Ani se nenaději a jsou tři a nedá se říct, že bych překypovala energií. Jirka je na tom o trochu lépe, ale asi jen z důvodu toho, že není otravován rozkolísanými hormony.

Není jiná možnost než nasadit batohy a vyjít vstříc kopci. Někomu nahoře se nás asi zželelo, protože chvílemi zafouká i lehký vánek. Aplikuji stejný postup, jaký se mi osvědčil už dopoledne, tedy dávám nohu přes nohu a moc o tom nepřemýšlím. V polovině kopce si dáváme malou přestávku a za hodinu a půl jsme nahoře. To nejhorší snad dnes máme za sebou. Je pravda, že jsme sice zažili teploty pod nulou, sníh a hodně deště, ale na druhou stranu jsme se vyhnuly spalující výhni a díky nestandartnímu počasí bylo ve většině úseků více vody než je běžné. Představa, že tohle počasí nás provází celých sedm set mil a běžně nosíme osm litrů vody, mi přijde o dost horší než občasné sněžení nebo mráz, a to jsem milovník tepla a slunce.

Jako bychom chytili druhý dech nebo možná spíš přestalo být takové vedro a nám se jde dnes poprvé docela dobře. Trail pokračuje přijemně lesem s občasnými kopečky a já se kolem sebe raději moc nerozhížím. Snad mě zvířecí paranoia brzy přejde. Dáme si malou přestávku na rýži, abychom odlehčili batohu a jsme ve stavu, že ať sníme cokoli, stejně budeme mít hlad. Míjíme místo na stanování, kde již několik stanů je a rozhodneme se natáhnout trasu o další tři míle. Původně plánovaných pět už nezvládneme, protože ani jeden z nás nechce dorazit za tmy. Stan stavíme po osmé za doprovodu nádherných červánků. Každou chvíli kolem proběhne zajíc a já doufám, že to bude největší zvíře, které uvidíme.

Večer zaútočí komáři, kteří nás asi chtějí připravit na Sierru a Oregon. Ani nechci myslet na to, že se blíží doba, kdy budeme muset chodit v moskytiéře a budou kolem pořád, nejen večer. Další důvod k tomu, aby si člověk vážil těch pár chudáků, kteří se v létě proletí v Čechách. S místními krvelačnými bestemi se vůbec nedají srovnat.

Zítra nás čeká jen devět mil a stopování do města, abychom doplnili zásoby na poslední dva a půl dne do Kennedy Meadows. S největší pravděpodobností se vrátíme hned na trail a já si tak na sprchu ještě počkám. Nevěřila bych, že v pohodě zvládnu čtyři dni bez sprchy, samozřejmě se zvýšenou spotřebou vlhčených ubrousků. Musím však přiznat, že pocit nechutnosti dávno prekročil únosnou hranici a mám pocit, že od vložky do spacáku se už nikdy neodlepím.

Fotky ke dni 48. na

https://www.instagram.com/seafox_yoga/

Napsat komentář