Blog

Den čtyřicátý druhý aneb Jirky bolavé koleno, které rozhodlo za nás

Ráno se vzbudím chvíli v půl šesté a budím Jirku. Nehýbe se, ale já dobře vím, že mrtvolnost jen předstírá a nenechám se odbýt. Chtěl, jako každý večer vyrážet brzy a do rána ho to přešlo. Něco huhlá a tak jdu raději ven udělat kávu, která ho probere. Balíme a v sedm vyrážíme. Je teplo a Jirky koleno se nezlepšilo. Je jasné, že i když bych nejradši šla k dalšíme sjezdu do města, půjdeme trasu kratší. Koleno je přednější než plány.

Na programu je po lehkém rozejití pět mil do kopce. Slunce už pěkně pálí a já jdu napřed. Zvládnu to na jeden zátah a nahoře hledám stín. Přes zatáčku vidím červené slunečníky, což mne na vteřinu zarazí. Pod nimi sedí Martin s Kubou a mě dojde, že jsem o tomto místě před pár dny četla. Trail magic tu už není, ale já výjmečně mám ještě dvě tyčinky a tak jednu hned rozbalím, stejně tak jako později vločky s rýží. Jirka dorazí asi za dvacet minut a nevypadá moc čerstvě. Kluci jdou napřed a my ještě chvíli posedíme. Vyřídím pár mailů a pokračujeme vstříc posledním deseti mílím.

Využívám signálu a volám s kamarádkou a domů. Každou chvíli spojení vypadává, což nebaví ani jednu stranu, ale i tak napodesáté si řekneme to podstatné. Jirka šel napřed a dohoním ho za chvíli jak sedí pod jediným kouskem stínu a jí už druhou Pop-tart, což jsou místní nejkaloričtější sušenky (jedna vydá na skoro oběd:) Noha bolí a jednoduše řečeno “prostě došlo”. Po balíčku mms a dvou tortillách se sýrem se Jirka rozhodne, že žádné jídlo už stejně nemáme a tak můžeme vyrazit. Abych ho v tom nenechala samotného, je docela normální, že člověku prostě dojde i bez pádného důvodu, ačkoliv před pár hodinami vydatně svačil. Jdu trochu napřed, ale loudám se a Jirka mne za chvíli dohoní. Procházíme obří větrnou elektrárnou, která se, jak procházíme sama spustí. Větráky mne fascinují a svým stylem mi celá scenerie připadá úchvatná. Až na to vedro.

Před druhou docházíme k silnici, kde ve stínu sedí kluci. Voláme paní, u které je náš Honza, se kterým jsme se potkali ve Wrightwoodu a domluvil nám, že tam můžeme dnes také přespat. Dojdeme k silnici, abychom na Rachel, jak se paní jmenuje, počkali. Jen si sedneme, zamíří k nám černý Hummer, ze kterého vystupovala skupina hikerů na druhé straně silnice. Paní za volantem se ptá, zda nepotřebujeme někam hodit. Neuvěřitelné. Na odvoz již čekáme a tak musíme s díky odmítnout, což mrzí hlavně Martina.

Rachel dorazí za chvíli a veze nás k McDonaldu, kde na nás čeká Honza a v jehož okolí jsou Dollar store vhodný k dokoupení zásob. Amerika má levné jídlo, ale Kalifornie v tomto směru bohužel není Amerika. Jsou tu vysoké daně a tak i jídlo je drahé. Jak v obchodech, atk v restauracích a kvalita určitě není srovnatelná s Prahou. Dáváme si kávu a zmrzlinu napůl a já bych při představě nákupů byla nejradši zpět v lese. Těším se do Oregonu a Washingtonu, kde města nebudou a věřím, že tam se zase budu těšit do města.

Nakupujeme část věcí, protože tyčinky jsme si tentokrát prozíravě objednali a Rachel nás opět vyzvedne a odveze k sobě domů. Bydlí kus za městem, mají čtyři děti, tři psy a bydlí s nimi japonec, který šel PCT vloni. Hikery hostí občas a jsou neskutečně milí. Užívám si psy a sprchu a po pár dnech vypadáme opět jako člověk. Nabídnou nám “zbytky” od večeří, což Jirka a Honza s díky přijímají. Já si užívám první rajčata po nevím jak dlouhé době a sýr.

Večer chvíli posedíme a v jedenáct odpademe. Kluci ráno jedou zpět na trail. My musíme určitě jestě do města, protože Jirka si musí vyzvednout nové boty a s největší pravděpodobností nechá koleno ještě odpočinout, takže dál vyrazíme až pozítří. Beru to jako zkoušku nenechat se civilizací moc rozhodit, aby se nám snadněji vracelo domů.

Fotky ke dni 42. na:

https://www.instagram.com/seafox_yoga/

Napsat komentář