Blog

Den čtyřicátý devátý aneb ztracené hůlky a trapný pokus o night-hiking

Dnešní den se zařadí mezi ty nezapomenutelné. Ne našlapanymi kilometry, ale tím, co jsme všechno se nám povedlo. Vezměme to pěkně od začátku…

Ráno se probudím před šestou, což je po včerejším výkonu a pozdním ulehnutí parádní výkon. Není mi dvakrát do skoku, a tak si rovnou rozkládám svůj jóga papír, abych se srovnala do použitelné funkce. Dvacet minut pomáhá a v mezičase vstal i Jirka a děláme si kávu. Než se vyhrabeme je osm. Nevadí, máme to jen devět mil k silnici, odkud dostopujeme do Inyokernu, abychom mohli nakoupit na poslední dva až tři dni, které nám zbývají do Sierry. Dopolene se vcelku nic, kromě vedra a namočení nejhorších částí našeho oblečení a nás samých v mini tůni u cesty, nestalo.

Po dvanácté dorazíme do kempu, kde potkáváme pár lidí, se kterými se posledních pár dní míjíme, včetně slečny, se kterou jsme vycházeli ve stejný den. Byla v té rychlé skupině a po zhruba 650 mílích se opět shledáváme. Všichni nám doporučují jet do Lake Isabella, kam se nám nechce, protože je to relativně daleko a my bychom rádi co nejdříve zpět na trail. Patnáct mil vzdálený mnohem menší Inyokern, leží na opačné straně a jeho dva obchody a dvě restaurace zní mnohem lépe. Jediná nevýhoda je, že většina aut projíždějících kolem jezdí právě na tu stranu, kde je Lake Isabella. Nenecháme se odradit a jdeme k silnici stopovat. Snaží se k nám přidat ještě jeden kluk, ale stopovat ve třech s někým cizím není dobrý nápad, a proto se asociálně odpojujeme a pokračujeme pěšky po silnici. Pravé poledne je pro stopování nejhorší čas, kdy kromě minimálního provozu slunce pere o sto šest. Nemáme skoro žadnou vodu a snažíme se neztrácet naději. Jdeme pěšky další tři míle, během kterých staví pán, který jede z Inyokernu a jen tak se nás ptá, jak se máme, indická rodina, která jede jinam a napotřetí, když už je nám opravdu horko, staví velký modrý pickup. Bežíme k autu a na předním sedadle nás kromě sympatického řidiče vítá labrador. Hned se spřatelíme, a můj psí deficit je opět na chvíli ukojen. Jirka nakládá batohy do kufru a vyrážíme směrem Inyokern. Pán to má při cestě, jede do vzdálenějšího Ridgecrestu.

Tentokrát neudělámu tu chybu jít nakupovat hladoví, ale jdeme se nejprve najíst. Necháme se vysadit před mexickou restaurací. Rozloučím se s pejskem a Jirka mezitím vyndavá batohy z kurfu, což je důležitý moment pro následující sled událostí. V restauraci se splní moje přání. Burrito bez burrita, tedy rýže se zeleninou. Moje hodnocení je jistě zkreslené denním přídělem sušených brambor, ale moc jsem si pochutnala. Začínáme zařizovat věci na blížící se Sierru a rozhodneme se zkusit jít sehnat bombu do místních kutilských potřeb i přesto, že jsme četli, že bombu nemají. Myslím, že existuje ještě jedna horší věc než sušené brambory – studené sušené brambory a ráno bez kávy.

Jakmile vyjdeme z restaurace, dostaneme ránu jako elektrickým proudem. Čtyřicet stupňů ve stínu a na slunci je určitě přes padesát. Vzduch se ani nehne. Dojít kilometr k obchodu s domácími potřebami se nám ani jednomu nechce, ale představa studených brambor je horší než vedro. Máme štěstí, bombu mají a ještě jsou neskutečně milí. Při zpáteční cestě se zastavíme na kávu a zmrzlinu, abychom se uvnitř klimatizované místnosti trochu zchladili a využili signálu pro dozařízení nejnutnějších věcí. Nakonec se povinnosti protáhnou a my odcházíme v půl šesté a musíme ještě nakoupit jídlo. Dnešní skóre MY vs. ČAS je 0:100.

Zatímco si Jirka ještě odskočí, protahuji si venku ztuhlé nohy. Najednou ztuhnu celá. Já nemám HOLE!!! Běžím se podívat zpět do občerstvení, ale tam nejsou. Začnu horečně vzpomínat, kde jsem je viděla naposledy. Při chůzi po silnici jsem požádala Jirku, zda by mi je nemohl připnout na batoh a od té doby jsem je neviděla. Možná je má Jirka? Konečně vyjde ven a na mou otázku, zda nemá moje hole se tváří nechápavě. Nechci si vani představit následující dva dni v kopcích bez hůlek…

Běžíme zpět do mexické restaurace, ale tam po hůlkách není ani památka. Buď zůstaly v kufru auta, nebo mi je v restauraci někdo sebral, protože batohy jsme si nechali u vchodu. Nedovedu si představit, že by někdo sebral jen hole z batohu a ten tam nechal, a tak reálnější mi připadá varianta auto. Jak je možné, že si toho ani jeden z nás nevšiml? Vlastně na tom asi nezáleží, prostě jsem bez holí. Zatím, co sedím před restaurací a truchlím, přijde ke mě neskutečně milý starší pán. Hugh, jak se představí a nezapomene dodat, že Hugh je jako Hugh Heffner, mi nabízí odvoz i s tím, že na nás počká před obchodem, dokud si nenakoupíme a hodí nás zpět na trail. Vypráví o tom, jak miluje létání a vlastní malé letadlo. Odhadovala bych mu tak sedmdesát a je neskutečný. S díky přijímáme, rychle nakupujeme pár věcí a za chvíli už jedeme na trail. I když jsme už kus trailu ušli dopoledne, necháváme se odvézt do kempu s nadějí, že by se třeba mohly hole nějakým zázračným způsobem vrátit. Nevrátily se, ale zato je v kempu asi milion lidí a vypadá to na hodně slušný mejdan, protože v sedm večer už mají všichni dost nakoupeno. Nic proti tomu, ale zrovna dneska bychom ocenili klidnou noc. Hugh nám nabízí, že počká, než si přebalíme věci a hodí nás tam, kde jsme z trailu dopoledne sešli. To už je nám vysloveně hloupé a tak s díky odmítáme. Chvíli si ještě povídáme a pak se rozloučíme. Vzápětí potkáme slečnu, která šla poušť se svojí odhadem šedesátiletou maminkou. Míjíme se společně již přes čtyřista mil a Flamingo, jak se slečně přezdívá zde končí, protože zbylou část trailu ušla vloni. Zapovídáme se s nimi a nemůžeme se rozhodnout, zda popojít kus dál nebo postavit stan a přespat. Dneska hikers midnight v devět večer určitě nebude a je tu hodně lidí. Flamingo mi přinese svojí hůlku, se kterou trail dokončila, když o jednu také přišla po cestě. Určitě lepší alternativa než kopce a obě ruce prázdné a v Kennedy Meadows to nějak vyřeším. Lepší přijít o hůlky než o nějakou čast těla nebo třeba zdravý rozum.

Nakonec se v půl deváté rozhodneme, že půjdeme ještě kus a vyzkoušíme “night hiking” (pozn. pro rodiče – noční chůzi), ze které mám velký respekt. Z části kvůli tomu, že se prostě a jednoduše bojím tmy a také proto, že potmě skoro nic nevidím, což zbytečně nahrává mé přebujelé fantazii. Hrozně nerada potmě i řídím, protože opravdu skoro nic nevidím. Kdy jindy pokoušet štěstí než v den kdy už  “nemám co ztratit.” Takže nasazujeme batohy, já beru svoji darovanou hůlku a vyrážíme. Po cestě mi Jirka ulomí kus větve a já mám alternativní hole už dvě. Než dojdeme míli k cestě není vidět na krok. Nasazujeme čelovky a pokračujeme dál. Za dalších několik set metrů je jasné, že máme jen dvě možnosti. Jít nahoru do kopce, kde další potecionální místo na stan je minimálně dvě míle daleko a není jasné, zda bude volné nebo se vrátit, odkud jsme dnes již dvakrát přišli a kde bude mejdan do rána. Ještě chvíli pokračujeme a upřímně si přiznáváme, že by bylo dobré, aby ve skupině byl minimálně jeden člověk, který se ve tmě s čelovkou v kopcích nebál a alespoň tušil, co dělá. Takový jedinec však v naší skupině chybí.

Ač nemáme co ztratit usoudíme, že už to dneska stačilo a na další  setkání s medvědem se necítíme. Otáčíme to a pokorně jdeme zpět do kempu i přesto, že jsme si dnes pět mílí zašli. Potmě hledáme alespoň trochu rovné místo na stan a ještě o půlnoci slyšíme večírek tak zřetelně, jako by se odehrával u nás ve stanu. „Jestli by ti medvědi nebyli lepší,“ říkám si při psaní, ale něco mi říká, že na trénink chození ve tmě budu mít ještě dost prostoru.

Napsat komentář