Blog

Den čtyřicátý devátý aneb pohodový začátek, ztracené hůlky a komedie nakonec

Dnešní den se jistě zařadí mezi ty naprosto nezapomenutelné. Ne našlapanymi kilometry, ale tím, co jsme všechno se nám povedlo. Vezměme to pěkně od začátku…

Ráno se vzbudím před šestou, což je po včerejším výkonu a pozdním ulehnutí vcelku brzo. Není mi dvakrát do skoku a tak si rovnou rozkládám svůj jóga papír, že si zacvičím. Dvacet minut pomáhá a mezitím vstal i Jirka a děláme si kávu. Než se vyklohníme, je osm. Nevadí, máme to jen devět mil k silnici, odkud dostopujeme do Inyokernu, abychom mohli nakoupit na poslední dva až tři dni, které nám zbývají do Sierry. Dopolene se vcelku nic, kromě vedra a namočení nejhorších částí našeho oblečení a nás samých v mini tůni u cesty, nestalo. Na zhruba deset vteřin si připadám malino čistější, což mne brzy přejde.

Po dvanácté dorazíme do kempu, kde potkáváme pár lidí, se kterými se posledních pár dní míjíme a navíc slečnu, se kterou jsme vycházeli ve stejný den. Byla v té rychlé skupině a po zhruba 650 mílích se opět shledáváme. Všichni nám doporučují jet do Lake Isabella, kam se nám nechce, protože je to relativně daleko a my bychom rádi co nejdříve zpět na trail a ideálně se co nejvíce vyhnout větší civilizaci. Patnáct mil vzdálený Inyokern zní mnohem lépe. Jediná nevýhoda, že většina aut projíždějících kolem jezdí právě na tu stranu, kde je Lake Isabella. Nenecháme se odradit a jdeme na stop. Přidává se k nám ještě jeden kluk, ale není ideální nápad stopovat ve třech s někým cizím, tak se odpojujeme a pokračujeme pěšky po silnici. Jsme tu asi v nejhorší možný čas a kromě minimálního provozu slunce pere o sto šest a my nemáme skoro žadnou vodu. Jdeme tři míle, během kterých staví pán, který jede z Inyokernu a jen tak se nás ptá jak se máme, indická rodina, která jede jinak a napotřetí, když už je nám opravdu horko staví velký modrý pickup. Bežíme k autu a na předním sedadle nás kromě sympatického řidiče vítá labrador. Hned se spřatelíme, a moje psí touha je opět na chvíli ukojena. Jirka dává batohy do kufru a vyrážíme směrem do Inyokernu. Pán to má při cestě, jede do vzdálenějšího Ridgecrestu.

Tentokrát neudělámu tu chybu jít nakupovat hladoví, ale jdeme se nejprve najíst. Necháme se vysadit před Mexickou restaurací, já se loučím s pejskem a Jirka mezitím vyndavá batohy z kurfu, což je důležitý moment pro následující sled událostí. V restauraci se splní moje přání. Burrito bez burrita, tedy rýže se zeleninou. Moje hodnocení je jistě zkreslené denním přídělem sušených brambor, ale bylo to výborné. Začínáme zařizovat věci na blížící se hory a rozhodneme se pro jistotu zkusit jít sehnat bombu do místních kutilských potřeb, přesto, že jsme četli, že bombu nemají. Myslím, že existuje ještě jedna horší věc než sušené brambory – studené sušené brambory a ráno bez kávy.

Jakmile vyjdeme z restaurace, dostaneme ránu jako elektrickým proudem. V mezičase někdo zatopil a venku je asi tak, jako to vypadá v pekle. Čtyřicet ve stínu a na slunci je určitě přes padesát. Vzduch se ani nechne. Dojít kilometr k obchodu se nám ani jednomu nechce, ale představa studených brambor je silnější než vedro. Máme štěstí, bombu mají a ještě jsou neskutečně milí. Mohli by tu mít ještě sprchu, ale to už by bylo moc dokonalé. Při zpáteční cestě se zastavíme na kávu a zmrzlinu, abychom chvíli přečkali vedro a využili signálu a dozařídili nejnutnější věci, protože příští dva dni nebudeme mít možnost. Nakonec se povinnosti protáhnou a my odcházíme v půl šesté a musíme ještě do obchodu. Moc daleko dnes už asi nedojdeme.

Vyjdeme ven a Jirka jde ještě na toaletu. Protahuji si ztuhlé nohy a v tom ztuhnu celá. Já nemám HůLKY!!! Běžím se podívat zpět do podniku a tam nejsou. Začnu horečně vzpomínat, kde jsem je viděla naposledy. Při chůzi po silnici jsem požádala Jirku, zda by mi je nemohl připnout na batoh a od té doby jsem je neviděla. Možná je má Jirka? Konečně vyjde ven a na mou otázku, zda nemá moje hůlky se tváří nechápavě. Nechci si vůbec připustit možnost následující dva dni v kopcích bez hůlek…

Jdeme zpět do mexické restaurace, ale tam po hůlkách není ani památka. Jsem si téměř jistá, že když jsem tam rozepínala batoh, již tam nebyly. Ať tak či onak, buď zůstaly v kufru auta, nebo mi je v restauraci někdo sebral, protože batohy jsme si nechali u vchodu. Moc nechápu, že by někdo bral jen jedny hole, tak je reálnější varianta auta. Jak je možné, že si toho ani jeden z nás nevšiml? Jirka když vyndaval batohy nebo já když mi ho dával? Vlastně na tom asi nezáleží, prostě jsem bez hůlek. Zatímco sedím před restaurací a truchlím, přijde ke mě neskutečně milý starší pán. Hugh, jak se představí a nezapomene dodat, že Hugh je jako Hugh Heffner, mi nabízí odvoz i s tím, že na nás počká před obchodem, dokud si nenakoupíme a hodí nás zpět na trail. Vypráví o tom, jak miluje létání a vlastní malé letadlo. Odhadovala bych mu tak sedmdesát a je neskutečný. S díky přijímáme, rychle nakupujeme pár věcí a za chvíli už jedeme na trail. I když jsme už kus trailu ušli dopoledne, necháváme se odvézt do kempu s nadějí, že by se třeba mohly hole nějakým zázračným způsobem vrátit. Nevrátily se, ale zato je v kempu asi milion lidí a vypadá to na hodně slušný mejdan, protože v sedm už mají všichni docela nakoupeno. Nic proti tomu, ale zrovna dneska bychom ocenili klidnou noc. Hugh nám nabízí, že počká, až si přebalíme věci a hodí nás tak, kde jsme dopoledne sešli. To už je nám vysloveně hloupé a tak s díky odmítáme. Chvíli si ještě povídáme a pak se rozloučíme. Vzápětí potkáme slečnu, která šla poušť se svojí odhadem šedesátiletou maminkou. Potkáváme se společně již přes čtyřista mil a Flamingo, jak se slečně přezdívá zde končí, protože zbylou část trailu šla vloni. Zapovídáme se s nimi a nemůžeme se rozhodnout, zda popojít kus dál nebo postavit stan a přespat. Dneska hikers midnight v devět večer určitě nebude a je tu hodně lidí. Flamingo mi přinese svojí hůlku, se kterou trail došla, když o jednu také přišla po cestě. Určitě lepší alternativa než kopce a obě ruce prázdné a v Kennedy Meadows to nějak vyřeším. Lepší přijít o hůlky než o nějakou čast těla nebo třeba zdravý rozum, že.

Nakonec se v půl deváté rozhodneme, že půjdeme ještě kus a vyzkoušíme “night hiking” (pozn. Pro rodiče – noční chůzi), ze které mám velký respekt. Z části kvůli tomu, že se prostě a jednoduše bojím tmy a také proto, že ve tmě skoro nic nevidím, což zbytečně nahrává mé bujné představivosti. Hrozně nerada potmě i řídím, protože moje vnímání je na bodu mrazu. Kdy jindy to zkoušet než v den kdy “nemám už co ztratit.” Takže nasazujeme batohy, já beru svoji darovanou hůlku a vyrážíme. Po cestě mi Jirka ulomí kus větve a já mám alternativní hůlky už dvě. Když dojdeme míli k cestě už je úplná tma. Nasazujeme čelovky a pokračujeme dál. Za dalších několik set metrů je jasné, že máme jen dvě cesty. Nahoru do kopce, kde je další potecionální místo na stan minimálně dvě míle a není jasné, zda bude volné nebo se vrátit, odkud jsme již dnes dvakrát přišli a kde bude mejdan do rána. Ještě chvíli pokračujeme a upřímně si přiznáváme, že by bylo dobré, aby ve skupině byl minimálně jeden člověk, který se ve tmě s čelovkou v kopcích cítil alespoň trochu komfortně a věděl co dělá a takový jedinec dnes v naší skupině chybí.

Ač nemáme co ztratil, usoudíme, že už to dneska stačilo a na další potencionální setkání třeba s medvědem se necítíme. Otáčíme to a jdeme zpět do kempu s pocitem, že jsme si dnes pět mílí zašli. Potmě hledáme alespoň nějaké trochu rovné místo na stan a ještě o půlnoci slyšíme všechny a hudbu tak jasně, jako by byly u nás ve stanu. Jestli by ti medvědi nebyli lepší, říkám si při psaní, ale něco mi říká, že na samotu bude ještě dost času a třeba se do konce našeho výletu i v té tmě rozkoukám a alespoň jeden z nás bude v určitých chvílích rozhodnější.

Napsat komentář