Blog

Den čtyřicátý čtvrtý aneb shrnutí možností, ledování kolena a nečekaná noční návštěva

Ráno mě vzbudil krásný východ slunce. Jelen nepřišel a my vstávali trochu nevyspaní, protože jsme šli spát pozdě. Jirku koleno bolí a tak jsme se rozhodli, že dopoledne bude ledovat a půjdeme navečer. Nejpozitivnější zprávou dnešního rána bylo to, že můj telefon se po noci odpočinku umoudřil a přivítal mne obrazovkou, na které bylo něco vidět. Skvělé, výlet do Bakersfieldu si můžeme odpustit a já věřím, že to spolu dojdeme.

Vzala jsem si hrnek a chystám si nalít kávu, když v tom si všimnu, že na hrnku jsou namalované dvě sovy. V tom mi to dojde. Tohle je nový domov naši sovy, kterou od Mexika nesu v batohu. Od začátku naší cesty nesu s sebou plyšového maňáska sovy s tím, že buď po cestě potká někoho, komu bude sova patřit nebo s námi dojde až do Kanady a pak jí pošlu zpět k trail angelům, se kterými jsme byli dvě noci v San Diegu. Teď je to ale jasné, sova zůstáva v Tehachapi. Rachel je nadšená a já ještě víc poté, co mi vypráví rodinný příběh se sovou, která má pro ni zvláštní význam. Svět do sebe opět zapadá a vše je v nejlepším pořádku.

Chystala jsem se napsat blog a článek, který se přede mnou valí a vyřídit všechny resty. Ne vše se mi povedlo, protože tu přišel pes, tu druhý pes, tu Rachel, tu Super Vegan a najednou bylo poledne. Od toho ale nečekané návštěvy civilizace jsou – užít si vše nečekané. Zhodnocujeme naše možnosti z nadcházející Sierry, která je, kdybychom do toho šlápli, maximálně tźden před námi. Šlapat do toho určitě nebudeme a vymysleli jsme nový, proveditelný plán pro případ, že by do Sierry bylo stále nutné koupit cepín, což v mém případě stále zní jako špatný vtip nebo naopak byly vysoké hladiny řek. Za pomoci Rachel jsme náš teoretický plán našich potenciálních možností logisticky dovedli téměř k dokonalosti, protože probrat možnou variantu s někým místním je k nezaplacení. Teď zbývá jen jít a spontánně se rozhodnout pro jednu nebo druhou variantu.

Než jsme vše probrali a zjistili bylo po poledni a Jirka připustil, že cítí, že by bylo nejlepší koleno nechat odpočinout do zítra. Máme v našem týmu demokracii a proto ten, kdo chce jít pomaleji nebo nechce jít vůbec má právo veta a tak zůstáváme do zítra. Alespoň si zacvičím a ještě si užijeme celé rodiny a psů. Oba nás již pálí zadek z dopoledního sezení a oči z koukání do obrazovky a tak se svezeme se Super Veganem k nákupnímu centru, abychom ještě koupili Rachel a dětem nějakou maličkost. V obchodě opět potkáváme velmi sympatickou Theresu s dcerou, které jdou trek také a naposledy jsme se potkali v KOA. Nepřestane mne překvapovat jak lidi, které člověk dva týdny nevidí najednou z ničeho nic opět potká. Jirka má nečekaně hlad a tak jde využít nejoblíbenější nabídky mezi hikery, což v překladu znamená dva burgery za tři dolary. Dávám si salát a přiznávám, že se neskutečně těším domů na své normální jídlo.

Stopovat se ani jednomu moc nechce a Rachel stejně jede kolem, tak nás vyzvedne. Příjemně si zacvičím, když večerní seance spontánně skončí tím, že přijde Rachel a začneme si povídat. Přitom vyplejeme celý chodník za domem a tak jsme alespoň trochu užiteční. Večer ještě společne posedíme a kolem půl jedenácté se odebereme na naše místo pod stromem na kutě, abychom si zopakovali naše včerejší spaní pod širákem. Jsme na kopci a jsou nádherně vidět hvězdy a já brzy usínám. To ještě netuším, co nás za chvíli čeká.

Vzbudím se, když cítím, že se Jirka vrtí.

“Co se děje”?ptám se.

“Nevím, něco tady chodí”odpovídá. “Asi pes”.

“Aha.” Chce se mi čůrat. V polospánku přemýšlím, zda se zvednout nebo to zkusit zaspat, ale v tom slyším opět divně šustit trávu. Nasazuji čelovku a sedám si.

“Ty vole, to je medvěd” vypadne ze mě, když se vsedě otočím a vidím, že dva metry za hlavou stojí velká černá koule s kulatýma ušima, které svítí oči.

“Coooo?”okamžitě se probere Jirka a taky si sedne.

Medvěda to trochu vyplaší a třemi ladnými skoky mi odhopká z dohledu. Překvapeně se na sebe podíváme. Byli jsme připravení na jeleny, ale velký, černý medvěd? Na zahradě? Není to už trochu moc? Z úvah mne probere, když se podívám nad nás a v kuželo světla své čelovky, která bohužel pro mě svítí hodně vidím méďu v celé jeho kráse, jak se k nám seshora pomalu blíží. Není čas na hrdinství, balíme spacáky a podložky a za huhlání, kterým se medvěda pookoušíme odradit utíkáme k domu. Je zamčeno, ale holky v obýváku ještě nespí a otevřou nám. Ještě, ze jim dnes skončila škola a v půl jedné ráno se dívají na televizi. Jsou překvapené, že nás vidí a na informaci, že po zahradě chodí medvěd suveréně reagují tak, že zamknou dveře. Očividně respekt z medvěda nemáme jen my. Jdeme se poďívat ven a náš medvěd na nás kouká opět ze zahrady, tentokrát je asi dvacet metrů od nás. Vypadá to, že je zklamaný, že jsme mu utekli. Musím narovinu přiznat, že představa, že se probudím a do obličeje mi místo psa dýchá medvěd, asi si stříknu do kalhot. Dnešní večer mne naučil tři nové poznatky:

1. Medvědi jsou opravdu všude

2. Černý medvěd není ve tmě příliš vidět a jasně zeleně mu svítí oči, což mne jako někoho, kdo nesnáší horory, moc nenadchnulo.

3. Medvědi jsou zatraceně rychlí

… zatím se zdá, že mne z nějakého záhadného důvodu mají rádi. Upřímně doufám, že naše vztahy zůstanou v platonické rovině.

Více fotek na

https://www.instagram.com/seafox_yoga/

Napsat komentář