Blog

Den čtyřicátý aneb jak se nebe promění v peklo aka Hiker town

Ráno jsem zpět ve svém normálu a chvíli před šestou se budím. Máme to dnes jen deset mil a tak vstává i Jirka, nicméně než se vypravíme je půl osmé. Nevím proč si myslíme, že to bude vycházka po rovině, protože není. Slunce pálí už od rána a nevím jak je to možné, když máme klesat, jdeme většinu cesty do kopce. Uvědomím si, že je nov. Možna proto to tak bolí.

Jde se mi asi o chlup lépe než Jirkovi a tak jdeme každý sám. Před desátou volám paní do “We Vill café” a v deset jsme u silnice, kde nás nabere auto, aby nás hodilo do devět mil vzdáleného “zařízení. V Hiker town, kam jsme došli se taková zařízení nachází hned dvě. Podle komentářů v aplikace Guthook, kterou také využíváme, se jedná o dva ne zrovna spřátelené byznysy. Druhý je nám sympatičtější a hlavně má zdarma sprchu, tak je výběr jasný. V půl jedenácté už snídáme omeletu se salátem a svět je o trochu barevnější. Jirka to korunuje ještě dvěma velkýma palačinkama a trochu se mu vrací barva. Na zahradě za obchodem stavíme stan, protože tu chceme přespat do zítra. Původní plán byl vyrazit zítra večer, abychom přešli jeden ze dvou dlouhých úseků bez vody (skoro třicet kilometrů) v co největším chládku a odpočinutí, ale vzhledem k tomu, že se během odpoledne malá zahrada naplní lidmi, které jsme potkávali poslední měsíc a kteří mají stejný plán, rychle měníme ten náš. Jsou milí, ale tak o deset let mladší a hluční asi tak, jako jsem bývala před deseti lety já. Vyrazíme zítra tak brzo ráno, jak se nám podaří sehnat odvoz.

Odpoledne plním pracovní povinnosti, půl hodinky se natáhnu a když chci napsat blog znemožní mi to dvojice postarších místních pánů. Očividně jsem jednoho z nich zaujala a tak si sednul ke mě. Jirka spí a tak se nemůžu použít nejúčinnější matoucí metodu, která spolehlivě zabírá – začít mluvit česky. Pán má v sobě bez přehánění asi osm piv a tipovala bych to i na něco ostřejšího. “Co to máš?” začíná naší konverzaci na úrovni.

“To je ipad s klávesnicí” mile odpovídám.

“Aha a co to děláš?”

“Píšu a snažím se pracovat”

“Proč???”

Na to nemám co říct…Místo psaní si poslechnu pána životní příběh o tom, jak sloužil ve Vietnamu a bydlí nedaleko. Celý život co je ve výsluze si říkal, jaké by to bylo jít PCT. Myslím, že by mu to bývalo udělalo dobře, teď už se zkrvavenýma očima a dvaceti Pabst blue ribbon (což bývalo před deseti lety, kdy jsem pracovala v US moje nejoblíbenější pivo) denně, moc parády neudělá. Na pomoc mu přispěchá ten druhý, který ma nakoupeno dost podobně a já dalších deset minut, než vyleze Jirka ze stanu poslouchám další nálož “vtípků”, které se drží přesně na té hranici, že to tiše snáším. Kluci dopijou basu, koupí si ještě jednu na cestu a vesele odjedou autem domů. Vím, že oblibená zábava v Severní Dakotě bylo “drinking and driving” a očividně to platí i v Kalifornii. Čurda by byl na místní poměry docela břídil.

Protože nemáme kde, všude je prach a lidi a je nov odkládáme dnešní praxi do lesa. A to jsem se těšila na klid a podložku. Jdeme raději na jídlo. Jirka si dává dvojitý cheesburger, kteří všichni vychvalují a já stejný salát jako ráno – nakrájený ledový salát a kousek rajčete. Pro vylepšení chuti sním Jirkovi půlku hranolek a zajím to oříšky a rozinky, co si koupím zítra na cestu. Zlozvyk ujídat jídlo na trail, abych pak smutně koukala na poslední dvě tyčinky mne očividně stále neopustil. Naše přání vyrazit v pět ráno dostává zásadní trhlinu, když zjistíme, že kluk co by nás na trail mohl dovézt, dorazí až v osm. Pán co zaslechne naší konverzaci s majitelkou podniku říká, že ráno jede k doktoru v sedm a může nás nabrat. Super, alespoň se vyspíme a vedro snad přežijeme.

Večer se nese ve znamení smradu z trávy, která je cítit všude, kde je větší koncentrace lidí a hluku, který deset lidí prostě vyprodukuje. Zjištujeme, že voda je na příštich sedmdesáti pěti kilometrech pouze na dvou místech a tak o zkusíme projít ve dvou dnech. Čeká nás celkem velké převýšení a tak jsem na nás zvědavá.

Napsat komentář