Blog

Den čtvrtý aneb hike your own hike

Ráno jsme se probudili v 5:55 a abychom dostáli svému předsevzetí, hned jsme vstávali. Ukolébáni tím, jak jsme šikovní jsme se trochu zapekli a vyráželi v 7:12. Dnešní plán dojít do kempu, kde jsme se po prvních pár kilometrech a zjištění, že oba máme šílené puchýře, rozhodli odpoledne zůstat. Tedy jestli tam dojdeme.

Nebylo mi od rána dobře, lehké dámské problémy, možná nastydnutí a každý krok mě bolel. Přece jen puchýře na obou malíčcích zespodu moc do skoku nepřidají. Koupila jsem si sice vychvalované prstové ponožky a určitě by byly skvělé, ale bohužel jsem si pořídila dva páry o velikost větší. Nohy se mi chůzí spíše zúžili a přebytečná látka vytvořila puchýře. K výslednému efektu jistě přispělo i plus minus dvanáct kilo na zádech, které mají dost destruktivní efekt na celé nohy v kombinaci s extrémně měkkým povrchem, protože chodíme buď v písku nebo skáčeme po kamenech v písku. Trochu lituji, že jsem si nevzala barefooty a v duchu několikrát denně děkuji panu doktorovi, který mi vyrobil vložky, protože bez nich bych šla asi bosa.

Poslední záchrana proti prachu a alergii

Cesta ubíhala tak rychle jak jsme se cítili. Vyškrábali jsme se na kopec a krajina se zcela změnila. Najednou jsme slyšeli z houští “You don’t have a spare tuna or something do you?” (pozn. pro rodiče “Nemáte extra tuňáka”?) Vzhledem k tomu, že bych se rozdělila o poslední oříšek a Jirka i o posleního tuňáka, jsme ho paní přenechali, což kvitovala s nadšením. Chvíli jsme si povídali a z ní vypadlo, že jde trek již po čtvrté a dostali jsme pár užitečných rad a mimo jiné pochválila naší strategii hodně zahřívacího rozjezdu i to, že do Kanady vůbec ani nekoukáme. Já bych to jinak ani jít nechtěla a Jirka taky ne, ale je příjemné slyšet, že to není úplně pitomý nápad od někoho, kdo to má již několikrát za sebou.

Což mě plynule dostává k dalšímu velkému tématu tady. Nikdo se nebaví o ničem jiném než:
kdy vyšel
kolik dnes (včera, předevčírem, minulý týden) ušel a kolik zítra ujde
vybavení
kolik toho snědl (nesnědl, ale chtěl by sníst)
nevyžádané rady zvlášť od někoho kdo tomu rozumí asi jako já (takže jako koza petrželi)

Je docela výhoda, že jsme tu ve dvou, protože pak tyto zbytečné hovory dost odpadají a vždycky můžeme přepnout do češtiny a tím pádem odpadá jakýkoliv hovor, což je někdy velmi příjemné.

Chápu, že se asi lidé nepřijeli hledat smysl života a dost z nich to prost přijelo “dát”, tedy doběhnout co nejdřív z bodu A do bodu B a dokázat si, jak jsou dobrý, ale jsem přece na treku, tak se o tom nebudu celou dobu bavit…To je jako když jsem doma a nedokážu se bavit o ničem jiném než o práci, protože narovinu chůze je teď naše “práce.”

To je také důvod, proč nenapíšu podrobný gear list o výbavě. Nemáme sponzory, které jsme ani nechtěli a výbavu jsme dávali dohromady sami. Spoustu jsem si načetla a myslím, že informací je dostupných víc než dost. Stejně tak, jako kvalitní výbavy, což je pak už jen otázka volných financí. Něco jsme investovat museli a to především já, protože moje nejoutdoorovějí část výbavy byly Conversky, které zůstaly doma. Velkou část věcí jsme dokupovali ve Státech, ale základ jako spacák a batoh doma. Můžu vřele doporučit obchod www.nalehko.cz Petra Koska, který je skvělý s rozumnými cenami a velmi nápomocným personálem. Člověk se samozřejmě musí připravit na to, že lehká kvalitní výbava není v cenové hladině Decathlonu. Snažili jsme se váhu co nejvíce snížit, ale ne za cenu toho, že si budu lámat napůl zubní kartáček a budu mít jedny ponožky…Já navíc nesu Ipad a klávesnici a každý máme kindla, takže úplně na lehko nejsme. Určitě by se nám beželo lépe, ale nedovedu si představit psát na telefonu, takže pro mě to byla nutnost. Pár věcí jsem již odložila a teď tu skutečně mám jedny kalhoty a dvě trika a při každé příležitosti peru, což v místních podmínkách znamená, že proplachuji věci ve vodě:) Velmi mne překvapuje, že to spousta dívěk nedělá, takže jedna specialistka, co vycházela s náma je už 4den ve stejné košili, která již není světle zelená, ale černá. Ale jak se tady říká “hike your own hike.” (pozn. pro rodiče “jdi si svůj vlastní trek”:)

Kolem druhé jsme dorazili do kempu, kde jsme dnes zůstali a užili si sprchu a dokonce i s mýdlem. Jirka se konečně v restauraci najedl a já měla po čtyřech dnech talíř zeleniny, o kterou jsem se samozřejmě rozdělila. Batohy jsme v dobré víře nechali na zahrádce před restaurací a vyrazili do obchodu nakoupit jídlo na další tři dni, což v místních obchodě byla lahůdka, když člověk hledá bezlepkové věci. Naštěstí pomohla improvizace a něco jsem dala dohromady. Když jsme vyšli ven s taškou dost předražených pár věcí, zjistili jsme, že v mezičase si někdo zahrál na “trail magic”, tedy nechal hladovým hikerům jídlo v krabici. Škoda, že jsme právě oříšky a Jirkovi tortilly koupili. Beru si ještě jedny oříšky do foroty a jdeme zpět do kempu. Dnes napotřetí stavíme stan, protože zem je tak suchá, že se nedaří zapíchnout kolíky.

Čas letí jako splašený a než se umyjeme, vypereme, tedy spíš vymácháme prádlo ve vodě je večer a je jasné, že to do noci určitě neuschne. Trochu si zacvičíme a je tma, takže večeři děláme v osm večer, kdy už všichni správní hikeři spí, aby mohli ráno ve 4:30 vyskotačit ze spacáku a rychle vyběhnout. Stejně se s většinou z nich potkáváme, tak si asi ráno v klidu uděláme snídaní, dáme odpočinout unaveným nohám a v klidu vyrazíme. Příští tři dni budou náročnější a tak není kam spěchat.

2 komentáře

Napsat komentář