Blog

Den čtrnáctý aneb zero a nástup dialektového kouče

Včerejší kulturní vložka byla fajn a já, Jack i Jirka jsme se shodli, že jsme na tři hodiny zapomněli na to, kde se nacházíme. Konečně vím, jak to s Avengers dopadlo a navíc Jack dostal novou funkci. V závěrečných titulcích jsem si všimla, že jedna pozice byla nazvána “Mr. Hemsworth dialect coach”. (Pozn.pro rodiče “trenér přízvuku pana Hemswortha, tedy jednoho z herců”:) Netrvalo dlouho a Jack dostal novou funkci, a sice kouče Jirky francouzského přízvuku. Jsem zvědavá, zda se mu to alespoň trochu povede.

Jack jde na Avengers

Večer jsme padli za vlast, protože všechno se ještě víc rozleželo. Mně opět spadnul kindle na hlavu a spíš než usnutí to bylo upadnutí do komatu. Vzbudili jsme se kolem sedmé a hned přišli na první problém. Jackovi přes noc přestal fungovat telefon a tedy první dvě hodiny jsme strávili vymýšlením akce, jak co nejlépe a nejrychleji tuto situaci vyřešit. Než jsem dovymysleli nejlepší způsob, ja telefon, který je pojštěný vyměnit, stal se zázrak. Jirka zmáčknul všechna tlačítka a telefon opět funguje. Jack trochu posmutněl, protože to znamená, že nemá pádný důvod zde zůstávat déle, protože by chtěl víc volna. Budeme zítra ráno vyrážet bez něho a on se k nám dle svých slov za pár dní někde přidá.

Dopoledne se nese ve znamení nákupu malého zbytku jídla. Hojnost všeho má na mě naprosto opačný účinek. Nemám chuť na nic, takže k obědu si rozložím podložku a jdu na terasu odcvičit celou sérii. Hlad stále nikde takže k obědu si dávám jogurt a vydržím až do večeře, na kterou udělám salát s quinou, které se stejně potřebujeme zbavit. Zbytek dám do krabiček zítra na oběd, abych měla na co vzpomínat, až bude týden rýže s proteinem. Je pravda, že bezlepková dieta ještě vegetariánská je tu trochu obtížnější, protože nechci jíst k obědu čokoládu ani do sebe přehnaně cpát cukr, který mě akorát nastřelí energií, která rychle končí. Na druhou stranu po jednom dni v civilizaci, kdy jsem 24 hodin jsem a měla trochu víc jídla než na treku se opět těším do lesa, protože mi není úplně nejlíp. Ostatní (kromě Jirky) vypadají, že si to náramně užívají, ale my jsme už od poledne lehce nervózní. Já dokonce přečetla kus knížky, skoro dvě hodiny cvičila, chvíli jsme se pobublali ve vířivce, která je na terase a už nás svrbí nohy, které se tváří docela odpočatě. Moje rameno sice ještě bolí, ale říkám si, že třeba jen volá po batohu.

V šest večer, kdy ostatní dělají večeři, to už nevydržíme a jdeme se projít. Dokoupila jsem prášky proti alergii, bez kterých tu trvale brečím a tiše doufám, že déšť, který na příští čtyři dni hlásí, nebude tak hrozný.

Byly tu nějaké děti

Napsat komentář