Blog

Déjà-vu

Stává se mi to dost často. Cestuje-li člověk alespoň trochu způsobem, že v daném místě alespoň chvíli zůstane a pohybuje se mezi místními lidmi, najde vždy nějaké dvojníky lidí, které zná. Nemusí to být nutně cestování do zahraničí, ale zaměřím-li se na podobnosti bez nějakého dalšího škatulkování a hodnocení, je to kolikrát pocit, jakoby se jeden člověk převtělil do sice trochu jiné podoby, ale naprosto stejné esence.

Dnešní ranní lekce toho byla ideálním příkladem, aby to poprvé zaznamenal i Jirka. Původně jsem myslela, že půjdeme cvičit až večer, ale Jirka včera sám řekl, že by raději šel ráno (a večer:) Dorazili jsme tedy na devátou a přivítal nás relativně vysoký kluk neidentfikovatelného věku 33-45. Již hned při příchodu jsem cítila, že devadesáti minutová lekce bude jedna z nejdelších v mém životě, protože čas se svou báječnou schopností natahovat se proti vaší vůli, si to tentokrát užije. A taky, že ano…

Začali jsme docela dobře protažením ramen u zdi, Michael, jak se náš lektor jmenoval, totiž moc nemluvil. Asi po deseti minutách to začalo. Při počátečním rozdýchání jsme se zavřenýma očima poslouchali naprosto zmatené povídání, které nemělo hlavu ani patu, skákali jsme od lásky, před čakry a kundalini bez ladu a skladu zpět k Michaelovým niterným myšlenkám, které byly očividně velmi divoké. Vše bylo podtržené hlasem postřelené laně v posledním tažení, kterou nikdo neměl rád. Přešli jsme do pohybu, kdy instrukce byly podávány kontinuálně opět bez nějakého hlubšího systému a hlasový projev by byl hoden ukrutné tragédie na prknech Národního divadla. Nevadí, že jsme občas zapomněli procvičit i druhou stranu těla, hlavně že jsme byli všichni osvícení a láska byla všude kolem nás.

Podívala jsem se na Jirku a on s vytřeštěnýma očima řekl jediné slovo: „Martin.“ Přesně tohle mě napadlo už po první minutě cvičení. Ač vizuálně odlišný Michael byl svým projevem opravdu neuvěřitelnou podobou Martina, což s každým dalším slovem pouze potvrzoval. Bylo velmi náročně udržet kamenou tvář po nejdelších devadesát minut mého života. Všechny, i ty nejdivočejší události mají svůj konec a tak i my přežili. Na první pohled nevýznamná událost však měla velký vliv na celý zbytek dne a přinesla zajímavé závěry, pro které na těchto stránkách není moc prostoru a za široka řečeno jsme si oba uvědomili, jak i na první pohled šílené akce mohou mít pozitivní dopad.

Malým negativem je, že po nesmyslných přechodech jsem si trochu pohmoždila své ne uplně zdravé rameno, které mě od té doby bolí, ale věřím, že i to si sedne. Odpoledne jsme se šli projít na Sunset cliffs a dneska udělali jen deseti kilometrovou zdravotní procházku.

Z plánů jsme trochu slevili, balení necháme až na úterý, kdy budeme spát u trail angels a budeme mít celý jeden den ještě doladit výbavu a jídlo. Jen jsme po ceste zpátky si zvládli dát vege burger, kdy vzhledem k místním porcím si můžeme dávat jídlo napůl. Domů jsme přišli akorát včas, abychom se na chvíli natáhli, uklidili největší bordel a doploužili si na večerní lekci, na kterou se ani jednomu z nás nechtělo, ale zase nám udělala dobře.

Večer jsme zabalili, naposled se dlouze vykoupali a lehce nervozní usnuli. Zítra ráno nás čeká poslední cvičení s mou oblíbenou slečnou a já doufám, že trochu hneme i s mým ramenem. Odpoledne přejíždíme na okraj San Diega , já prvně vyzkouším spaní ve spacáku venku a možná dojde i na obávané svícení čelovkou do tmy:) Ač nevím co mám čekat, těším se do lesa. Americké jógy a měst už bylo dost.

Napsat komentář