Blog

Čtyři hodiny v pekle aneb jak bych sama šla bosá a bez jídla

Plán na dnešní den zněl jasně. Od osmi začíná „garage sale“ v REI, tak vyrazíme raději dřív, abychom tam v půl osmé byli, za hodinku máme nakoupeno a když se nám bude chtít, dvě hodiny někde počkáme, dáme si v klidu kávu, já napíšu blog a na oběd si třeba zajdeme na nedaleké sushi, abychom na treku měli na co vzpomínat…

Už odjezd byl poněkud hektický, když předem objednaný Uber skoro odjížděl, protože dnešní ráno prostě bylo jedno z těch, kdy můj pohyb připomínal hodně zpomalený film. Cesta probíhala jako po másle, provoz žádný a já si říkala, jak tam budeme brzy. Ještě před půl osmou jsme byli na místě a fronta táhnoucí se před obchodem mě vyvedla z omylu. Vzpoměla jsem si na záběry ze slev v USA, kdy se lidé tlačí, strkají a vytrhávají si věci z rukou a zmocnila se mne úzkost.

Trochu mi pomohla první dobrá káva, kterou na tuto situaci připravená paní prodávala v pojízdné kavárně před obchodem a já si říkala, že určitě všichni lidi vtrhnou na slevy, které jsou venku za obchodem a my pod heslem „nechci slevu zadarmo“ mazaně půjdeme do obchodu, kde nebude ani noha. A tak se taky stalo, asi půl hodiny jsme v obchodě byli úplně sami, když se ostatní přetahovali o zlěvněné věci venku. Tak klidně začali další čtyři hodiny strávené střídavě venku a vevnitř, během kterých jsme snad dokoupili zbytek výbavy, jako vařic, lopatku,filtry na vodu a dalši „krámy.“ Nečekaně jsme vyměnili boty za jiný typ, protože ty moje se po týdnu ošlapaly jak po měsíci a Jirka zjistil, že jeho ho tlačí.

Naštěstí tady funguje zákaznický servis podle hesla „náš zákazník, náš pán“ a vše se může vrátit. Ve výprodeji za obchodem jsme si koupili ještě jedny boty do zásoby za poloviční cenu, s čímž jsme ani nepočítali, tak snad v nich půjde chodit. O co víc jsme ušetřili, o to víc jsme utratili a já doteď nechápu za co, když jsme si vlastně nic „pěkného“ nekoupili.

Úplně vyřízení jsme se v poledne vypotáceli ven a zaznělo ono již notoricky známé „mám hlad“, na které jsem tentokrát neměla ani jeden argument. Vydali jsme se pouhé dva kilometry na slibované sushi. Míjeli jsme spoustu jiných restaurací a nebyli si schopni vybrat a já v žertu poznamenala, že se stejně vrátíme, protože tam bude narváno. A taky že jo. Čekací doba dvě hodiny a fronta téměř jako ráno. Asi jsem zhýčkaná, ale i kdyby to dávali zadarmo nedovedu si představit, že bych tam dvě hodiny stála. Cestou zpátky jsme náhodou vešli do japonské restaurace a já si dala výborný pokebowl a poprvé od příjezdu se báječně najedla. Zajímalo by mě, kdy konečně začnu poslouchat svou intuici a nebudu muset vždycky všechno vyzkoušet.

Odpoledne jsem se vypravili stavět stan do parku a lepit švy, abychom na trek vyrazili alespoň lehce připravení. Když vidím, jak naše paráda za třistadolarů stojí na rovině v lehkém větříku, nechci si ani představovat jak bude stát někde v divočině, když bude foukat něco většího než „Vilibald“. Něco mi říká, že letos budu mít dost prostoru naučit se spát „na kovboje“.

Švy musí alespoň tři hodiny uschnout a já tak mám dost prostoru vyzkoušet podložku na spaní na trávě a trochu si zacvičit, když jsem, díky nákupní horečce, dneska nestihla ani jednu lekci.

Vedle holky hrajou rugby a já doufám, že si náhodou nehodí balon až ke mně, protože to bych asi nikam nedošla. Asi zůstanu u jógy a procházek a myslím že i jim by pár minut klidného dýchání dost prospělo.

Zítra máme v plánu zkusmo zabalit batoh. Dost možná zjistíme, že se nám to tam vůbec nevejde, ale ještě máme dva dni na to věci přeorganizovat.

Napsat komentář