Blog

Cesta na jih, aby mohla pokračovat zpět na sever

Dnes ráno konečně opouštíme L.A. Shodli jsme se, že 3 dni byly maximum, abychom zařídili, co jsme potřebovali, trochu viděli a zjistili, že vlastně nic už vidět nechceme:) Cesta Flixbusem proběhla v pohodě i přes to, že paní řidička poté, co se na sílu vtěsnala za volant, tři hodiny v kuse svačila, telefonovala a jela s odpuštěním jako prase. Naštěstí se tady jezdí jenom rovně a všechno je tak široké, že by projel i poloslepý tankista.

Bez přestávky svačící paní řidička v bílém

Trénink v ležení kdekoliv

Máme pár hodin čas, tak volíme odpočinek na slunci a další malou kávu. Mám ráda velký kafe, ale to co tady dostane člověk pod názvem „Malá kava“ předčívá veškeré mé představy. Menší velikost než malé není a tak si asi budeme dávat mimo jídla i kávu napůl. Při čekání jsem jen tak procházela okolí našeho ubytování a během pěti minut objednala vstupenky do podmořského světa. Zrovna nabízeli časově omezenou akci dvoudenního vstupu, které bylo levnější než vstup jednodenní, tak mám velkou šanci, že na kosatky, delfíny a žraloky půjdu dvakrát, čímž mé nadšení rapidně vzrostlo. To, že jednou částí parku jsou i horské dráhy a podobné dětské atrakce mě jen utvrdilo v tom, že je dobře, že jsem se na Universal studio nenechala přesvědčit. Celý týden má být relativně chladno, tak alespoň budeme mít možnost příjemného programu.

V rámci tréninku s batohem jdeme do ubytování pět kilometrů pěšky a něco mi říká, že bude výslovná nutnost dodržet předsevzetí na první dva týdny, které zní „Maximálně dvacet, možná jen patnáct kilometrů denně.“ Nechci malovat čerty na zeď, ale moje záda a chromé rameno dost protestují už teď. Zatím věřím, že se to poddá a nepřipouštím si jinou variantu.

Byli jsme jediní, kromě pár zjevných bezdomovců s kárkou, kdo se procházeli podél cesty pěšky. Musíme si zvykat. Pozitivní zpráva je, že asi poprvé v životě mám boty, které mě netlačí. Sice jsem lehce nervozní z toho, že je mám o číslo větší a nejsou to bosé boty, ale ani po třech dnech chození všude nemám nikde žádný puchýř. Otázkou je, jak dlouho tyhle bačkůrky vydrží, ale třeba mile překvapí. Jirka už tak spokojený není, ale každý den je jeho pocit z bot jiný a něco mi říká, že s obutím si ještě užijeme.

Na konci našeho minipochodu jsem slyšela známé „Mám hlad“ a bylo jasné, že tento pokyn bude nutné co nejdříve splnit. Nebyly bychom ve státech kdybychom nezavítali do asi nejznámějšího M na světe, okolo kterého jsme zrovna šli. Naštěstí jsem měla jídlo s sebou a Jirka si konečně dal „něco normálního“. Docela mě zajímá jestli i po měsíci na treku (pokud tak daleko dojdu) budu jako dlouholetý „vegetarián ne z vlastní vůle bez lepku“ pořád nad výdobytky Ameriky ohrnovat nos nebo přijde na řadu „nouze naučila Dalibora housti“ a já polknu pět čízů ani nebudu vědět jak.

Vše jsme nakonec našli, ubytování je čisté s pár surfaři jako bonus. Možná trochu víc lidí než jsme mysleli, což je trochu v rozporu s mým přáním každý den ráno v klidu cvičit. Naštěstí jsme objevili nedaleko domu jógové studio (hned vedle obchodního centra), které je dostatečně malé, aby to nebyl úplný průšvih a dostatečně blízko, abychom tak za pár minut došli pěšky. Těším se, že když mi to v L.A.nevyšlo, aspoň vyzkouším pár lekcí tady, než se odebereme do lesa.

Napsat komentář